Dym

nijak vyjímečné americké drama, které se spíž blíží nezávislé vlně, ale občas se tam ten Hollywood projeví. Film je postaven především na kvalitních hereckých výkonech a příbězích jednotlivých postav. Svou obyčejností působí přirozeně, ale tentokrát ve mě nevzbudil výrazné emoce. Nejspíš jsem na americké "povídkové" filmy hluchý a jejich problémy mi nejsou blízké. Proto se u mě dostal film těsně pod 4 hvězdy. (16.01.2012)

Kvůli tomu konci přemýšlím, jestli nakonec těch 5* nedám. A myslím, že asi jo. Velmi mile mě ten film překvapil, je neskutečně příjemný a i když se v něm neodehrává žádný větší děj, i tak ani moc nenudí a rozhodně zaujme. Vlastně je to povídkový film, co se věnuje hlavně pěti nejvýraznějším postavám a jejich životu. A všechno to, co se zde stane, je fakt jak ze života. Hlavně ten film ale má neskutečně příjemnou atmosféru, díky které se mi ten film nakonec tak líbil. Dokonce tu je i pár silnějších scén (u mě osobně vede každodenní focení trafiky a pak ta úplně závěrečná, ve které Auggie vysvětluje, jak se dostal k focení). Jo, velmi mile mě to překvapilo a moc se mi to líbilo. Místy to je teda trošku utahané, ale to je jen malá výtka. Nakonec těch slabších 5* fakt dám. EDIT: Tak nakonec to měním ze slabých 5* na čistých 5*. Fakt je to skvělý film. (01.03.2020)

Milá mozaika propojujících se příběhů, ať už vyprávěných nebo těch co se odehrávají přímo před našima očima. Všechny jsou zahalené dýmem, ale přesto jsou hřejivé a příjdou k chuti. Je to radost sledovat skvělé herecké výkony a chytré pointy, ve filmu, u kterého se přemýšlí a reflektuje dobu, stejně přesně jako Auggieho foťák zachytává čas. Závěrečný Vánoční příběh zahřeje u srdička. Musím se o víkendu zajít podívat na babičku. Co bychom to byli za přátele, kdybych ti nemohl svěřit svoje tajemství? (04.03.2013)

Tohle není Jim Jarmusch... Ale není to o nic horší než Jim Jarmusch! Moje velká srdcovka z let, kdy jsem nenasytně vymetal artkina a filmový kluby, ve kterých tenhle skvělej kousek tenkrát (v půlce devadesátek) často frčel a já ho taky opakovaně vídal. A přitom dneska tak nesnáším užvaněný filmy. Ale ono není žvanění jako žvanění. Třeba žvanění v Kouři mě baví ještě i dneska, na nic si nehraje, nepředstírá nějakou filosofickou závažnost a existenciální hloubku, ani to není sebevzhlíživý otravný žvanění pro žvanění, jako třeba v novějších filmech od Tarantina. Zkrátka okruh přátel a známých od vidění zevluje a setkává se při nákupech v prodejně kuřáckých potřeb, kde spolu přitom kecají o všem možným, prostě o životě. A postupně se z tohohle místa a od některých jeho návštěvníků rozehrávají více nebo méně uvěřitelné, každopádně vždycky zajímavé dílčí dějové linie. A i když se u té vší "člověčiny", "laskavé hřejivosti" i nešikovného přehrávání (Perrineau) dneska už cynicky ušklíbám, kvůli starým časům musím zaokrouhlit nahoru. Prodavač za pultem geniální Harvey Keitel, místo činu Brooklyn, nejspíš trochu zidealizovaný, ale asi ne tolik, jako třeba Montmartre v Amélii. (05.01.2020)

Indie chill-out konverzačka s neprirodzene presvetlenými interiérmi a zopár príjemnými (a tiež zopar divnými) životnými príbehmi. Filozofický rozmer Keitelovho foto-projektu a životný osud Williama Hurta ma veľmi potešili. Interakcia medzi mladým černochom a jeho otcom Whitakerom mi ale prišla ale zvláštna. A Whitakerova neurotická postava takmer odpudivá. (13.11.2017)