Satanské tango

ťažké.... veľmi ťažké. no a tie 3* sú ako neutrálne hodnotenie - objektívne-subjektívne to nie som momentálne schopný posúdiť (len tak na okraj, snáď nebude hanba, že som film nevidel v celku, ale v priebehu troch ťažkých večerov).... neunikneš! 11 prikázanie..... to porovnávanie prvej a druhej polovice je myslím na mieste - prvá diváka ohúri, zaujme, vtiahne, druhá ho skôr nechá "vychladnúť" a tápať v zmysle a posolstve.... posledná polhodina však vráti všetko "do starých kolají".... ťažký, preťažký svet bahna, nezmyselnosti, chabej nádeje, dažďa, alkoholu a ..... vykúpenie prinášajúcej smrti?.... no a ten Tarkovskij - štýl možno podobný, no na konci Tarkovského filmov som sa cítil presne opačne, ako na konci Sataského tanga.... mizéria (29.09.2012)

Déšť, kráva, tma. Déšť, krávy, tma. Potemnělá postava, záda, déšť. Velká záda, malá záda, široká záda. Popraskaná zeď, promočená zeď, déšť. Tma, záda, déšť. Ošklivé dítě, ošklivá žena, ošklivý muž. Tma, déšť. Močící muž, záda, pomočená zeď. A to všechno sedmkrát dokola. Pomočit! Kdo si tady uprdnul? (12.08.2015)

Přiznám se, že jsem z tohoto filmu měla docela obavy a i po "domácí" projekci bych váhala se zhlédnutím v kině. V některých chvílích jsem se přistihla, že jsem tak vnořená do ponuré atmosféry, že vlastně ani nesleduju děj, přestože jím Satanské tango příliš neoplývá. Spíše naopak, je v něm méně děje než v kterémkoli jiném, normálně dlouhém filmu. Už úvodní scéna vás buď navnadí nebo odradí a můžete podle ní usoudit, jestli jste naladěni na správnou notu a půjdete do toho. Osobně jsem schopna se unudit k smrti třebas i u pětiminutového kraťasu, ale od tohoto sedm a půl hodiny trvajícího černobílého veledíla jsem nedokázala odtrhnout oči. Nevím proč, ale prostě to celé nějak funguje a po celou dobu vás neopustí pocit, že sledujete něco mimořádného. (21.12.2010)

To bol hrozný zážitok. Nevšimol som si, že film trvá sedem hodín. Sedem hodín, a nejde o indický, ale o maďarský film. Ale ja nemám sedem hodín, aby som pozeral na nevľúdne prostredie, v ktorom stále prší a je tam samé blato, na nepríjemných ľudí, ktorí riešia problémy s deľbou nejakého lupu. Vydržal som to pozerať asi hodinu a potom som s využitím  rýchloposunu iba sondoval, či sa neobjaví niečo, čo by ma zaujalo. Neobjavilo sa nič, pršalo stále a ja som to zhnusený vypol. Absolútne sa nechcem zaoberať tým, čo na filme videli a hodnotili ostatní, prekvapilo ma, že film bol zaradený medzi tie, ktoré by mal človek vidieť, než umrie. Tak som ho videl. V rozsahu, ktorý pokladám za únosný pre mňa. (21.01.2022)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)