Satanské tango

Je až hrozivé pozorovať ako môže nejaké médium, v tomto prípade film, pôsobiť ako vrchol mediácie umeleckej a duševnej kreativity a potreby výpovede ľudskej bytosti v jej mučivom zovretí časovej ohraničenosti. To, že zároveň môže byť paralelne masívne rozšíreným nástrojom stimulácie pasivity a apatie širokej populácie, je jeho temnou stránkou páchnucou trúchnivými pomaly odhnívajúcimi útrobami lebečných kostí, ktorá robí z povolania režiséra(a nielen jeho, pretože ide vždy o kolaboráciu množstva ľudí) veľmi zodpovednú prácu. Satantango je teda v svojej podstate kŕčom v sebaobrane, ktorý sa z prvotného impulzu zhnusenia transformoval na dlhotrvajúci partizánsky boj za jeho prenesenie pomyselným komunikačným vákuom k dôraznej výpovedi. V tomto prípade by sa dala za ňu považovať i forma samotná. Kde ostatný artový filmový umelci užívajú viacerých techník ako dlhé zábery, extrémne pomalé jazdy kamery, konzervatívny strih, čiernobiele prevedenie a mnohé iné ako prostriedok vymanenia sa zo škatuliek masívne používaného zrýchleného strihu(so všetkými svojimi sprievodnými znakmi), Tarr stavia formu minimálne do rovnocennej pozície vo výpovednej hodnote s bezprostrednosťou scenáristickej výpovede. Oddeľuje zvukovú stopu od obrazovej priepastným vákuom variabilnej vzdialenosti kamery od „miesta činu“, ktorá sa týmto spôsobom oslobodzuje od ukotvenia v deji. Často tak divák musí spracovávať dych berúcu silu obrazu na pomedzí opojnosťi prirodzenej hudby zvukov scény s minimom klasickej hudby. A tak dĺžka záberov netkvie v samoúčelnej snahe zapáčiť sa, ale v nevyhnutnosti ponechať divákovi dostatok času na poskladanie mozaiky zážitkov. Keď sa po pár minútach skúmania často len fotke sa podobajúcich scén kamera pohne svojím plazivým tempom, je divák uvrhnutý vo vír zdanlivej neúnosnosti tejto náhlej dynamiky a anticipácie nasledujúceho. Popri všetkej pozornosti, ktorá bola venovaná kamerovým nájazdom, výberu lokácii, rámovaniu obrazu a ďalším formálnym finesám, je jadro tohto eposu postavené na základoch výberu hercov a ich totožnosti s identitami ľudských trosiek páchnucich pomalým alkoholickým rozkladom autonomity osobností, ktoré potom bezmocné padajú za obeť manipulatívnemu básnikovi-satanovi(možno paralela s umelcom bez morálnych zásad a svedomia?) Irimiáshovi, ktorý ani vás samotných pri svojich príhovoroch nenechá bez ujmy. Príliš veľa, vo svojej podstate nedokonalých, slov by mohlo odokryť viac ako sú schopné vo svojej nepresnosti vypovedať a tak nahradiť priestor pre čaro zážitku, zložitosťou svojho konštruktu. Jedno je však isté na Tango so Satanom len tak ľahko nezabudnete. (16.09.2008)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)

ťažké.... veľmi ťažké. no a tie 3* sú ako neutrálne hodnotenie - objektívne-subjektívne to nie som momentálne schopný posúdiť (len tak na okraj, snáď nebude hanba, že som film nevidel v celku, ale v priebehu troch ťažkých večerov).... neunikneš! 11 prikázanie..... to porovnávanie prvej a druhej polovice je myslím na mieste - prvá diváka ohúri, zaujme, vtiahne, druhá ho skôr nechá "vychladnúť" a tápať v zmysle a posolstve.... posledná polhodina však vráti všetko "do starých kolají".... ťažký, preťažký svet bahna, nezmyselnosti, chabej nádeje, dažďa, alkoholu a ..... vykúpenie prinášajúcej smrti?.... no a ten Tarkovskij - štýl možno podobný, no na konci Tarkovského filmov som sa cítil presne opačne, ako na konci Sataského tanga.... mizéria (29.09.2012)

No dobře, já se toho teda ujmu a napíšu tu na plnou hubu. Tento film je šeredně dlouhý. Jasně, kamera, hudba, zvuk, to všechno je skvostné, excelentní, brilantní, geniální a úžasné. Ať si film pauznete na zcela libovolném místě, tak před sebou vidíte čiré umění. Ale po 3 hodinách to prostě trošku omrzí. Po 4 hodinách už nevíte, jak si máte lehnout, a to jste prakticky lehce za půlí cesty. Už v samotném úvodu, když člověk 7 minut sleduje pářící se krávy, dává snímek na vědomí, že se rozhodně bude jednat o nevšední podívanou. Krávy v zápětí vystřídá hloupá ceckatá samice. Pardon, chtěl jsem napsat psychicky nevyzrálá osoba převážně zdůrazňující své ženství, která si nad hrncem s vodou, umyje své rozmnožovací ústrojí a člověk jako já tápe, zda si má nejdřív zakrývat levé oko nebo to pravé. A vůbec, celá vesnice je napěchována moc příjemnými a úžasnými lidičkami. A to se na příchod dvou největších es celého půl filmu čeká. Atmosféra je naprosto skvěle depresivní, většinu stopáže venku prší a bez ustání fouká dost silný vítr. Čím v horším rozpoložení k filmu usednete, tím více se vám bude líbit. Pár úsměvů se do těch sedmi a půl hodin ale také vešlo. Mě osobně hrozně pobavila hospodská tancovačka v maďarském stylu, přepisování zprávy na policejní stanici. Nějaké filosofické rozbory si dovolím nechat povolanějším, ale určitě bych rád zdůraznil, že jsem si nemohl nevšimnout, že Béla hrozně rád filmuje někoho, kdo žere. Hrozně se mi to celé líbilo, je to opravdu přelomový a úžasný film, ale je kurevsky dlouhý. Pro filmové nadšence, blázny a maniaky však totální povinnost. A kdybych se někdy živil tvorbou filmů, tak tady člověk získá inspirace jako blázen. Lepší 3 hvězdy. (12.07.2016)

Nejdříve bych rád podotkl, že dílo Bély Tarra mi před projekcí Satanského tanga nebylo úplně neznámé. Částečně jsem proto věděl, do čeho jdu a co mám od filmu takového rozsahu očekávat. Přesto jsem se v určitých momentech nestačil divit, co to na mě Tarr zase upekl. Jeho specifický styl odkazující na dílo Andreje Tarkovského a Miklóse Jancsóa jsem poprvé odhalil u filmu Zatracení a byl jsem jím přinejmenším fascinován. Extrémně dlouhé a z velké části statické záběry - znaky, podle nichž Tarrův styl bezpečně poznáme. S kameramanem Gáborem Medvigym, který pro Tarra nasnímal dohromady tři filmy (spolu se Zatracením a Satanským tangem ještě Werckmeisterovy harmonie, které dohromady tvoří volnou trilogii), vytvořil Tarr natolik solitérský styl, jenž v současné produkci téměř nemá obdoby. Převrací filmovou řeč naruby. Satanské tango konstruované jako onen známý tanec, rozděleno do několika částí a kapitol. Ty se několikrát překrývají, jsou prezentovány z perspektiv více postav, proto můžeme vidět tu "samou" scénu z pohledu někoho jiného. Film se odehrává během dvou deštivých odpolední na maďarském venkově a popisuje situaci v jednom zemědělském družstvu. Příběh ale nemá primární funkci narace, tu přebírá právě onen zčásti přiblížený styl. Sám Tarr říká, že děj není podstatný, vše bylo vyčerpáno příběhem Kaina a Ábela, ostatní jsou již jen variace na toto téma. Není proto důležité, co se v Tarrových filmech odehrává, ale jakým způsobem je to natočeno. Nechte se proto unášet démonicky dlouhými a vizuálně podmanivými záběry, ponořte se do tohoto výjimečného Díla. Čas se zastaví a vy ho budete vnímat v úplně jiných dimenzích. (06.07.2007)