Substancia

Francouzskou režisérku Coralie Fargeat jsem dosud neznala a věštím jí velkou budoucnost. Stejně jako naprosto uhrančivé a dokonalé Margaret Qualley, která už za mě trumfla (v kráse i hereckém umění) i svou slavnou maminku. Substance není film pro náročného diváka, ale pro diváka otrlého. Nesmírně atraktivní, vtahující, ovšem taky dost fyzická podívaná. A co mi tedy nedovoluje udělit nejvyšší hodnocení? Závěrečných zhruba deset minut, kdy jsem reálně zvažovala, že odejdu ze sálu, aby mi nepraskly ušní bubínky. A pak taky absolutní nepochopení, jak mohla mít majitelka nádherného moderního bytu v luxusním mrakodrapu tak odpornou koupelnu. A že se toho v té koupelně odehrávalo fakt hodně. (30.06.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)

Kvůli takovým filmům se vyplatí jezdit do Varů, protože sdílet zážitek z jednoho z nejlepších filmů posledních let s tisícovkou dalších lidí ve Velkém sále je neopakovatelné. Ano, jeden z nejlepších filmů posledních let a letos spolu s Chudáčky (mj. také s Margaret Qualley!) nejlepší. Rozkošné, přepálené, brakové, vtipné, brutální, Requiem for a Dream na steroidech. Snažte se o ději vědět co nejmíň, já nevěděl skoro nic a bylo to ideální. Překvapila Demi Moore, o které jsem čtvrt století neslyšel a ona vypadá pořád k světu (tedy, ze začátku filmu). Comeback par excellence. A z Qualley naopak hvězda bude. Musí. Těším se, až se to dostane do kinodistribuce a půjdou na to nic netušící lidi. O tom filmu se bude ještě hodně mluvit. Škoda, že vzhledem k obsahu to asi nebude oscarový materiál.____(závěr filmu dal vzpomenout na výbornou krátkou, ale intenzivní počítačovou hru INSIDE z roku 2016, kdo neznáte, zkuste) (30.06.2024)

Nenechte se odradit prvoplánovou dějovou premisou a béčkovou stylizací. Reflektujíc pravidla televizního show businessu je to povrchní záměrně. Zašlé se musí měnit za mladé s dokonalým tělem. A celebrity jsou kvůli tomu se svým tělem ochotny udělat cokoliv. Prvních asi sto minut se mi až nechtělo věřit v přítomnost tak lacině stylizovaného braku v soutěžní sekce Cannes FF. Ovšem Coralie Fargeat má s námi vyšší plán a roztočí to do nečekaných obrátek - psychologicky vnitřním konfliktem hlavní postavy, i žánrově po vzoru ranní splatter tvorby Petera Jacksona. A to do takřka transcendentálního body horor spektáklu, ve kterém se nebojí vtipně použít ani Herrmannovu hudbu z Vertiga či Straussovu z Vesmírné odysey. Perfektně obsazená Demi Moore v roli končící, a Margaret Qualley v roli vycházející hvězdy televizní show. Ta, mimochodem, býti v letošní Cannes soutěži taky v novém Lanthimosovi, zažívá skutečnou kariérní krasojízdu. Díky Tarantinovi za její objevení! Kdyby film v prvních sto minutách nepracoval s béčkovými prvky tak průhledně a předvídatelně, dal bych pět hvězd! ___ Přijde mi, že režisérky začínají ve filmech ukazovat daleko více ženské nahoty než režiséři. Příkladem jsou jenom z letošního Cannes jak Les Femmes au balcon, tak The Substance, kde si detailně prohlédneme prsa Demi Moore i Margaret Qualley. Nemluvě o smršti jejích křivek v elasťácích. Mňam! [Cannes FF] (25.05.2024)

Předchozí počin Coralie Fargeat mě příliš nepotěšil, na efekt dělaná revenge movie s množstvím nesmyslů sice ukázala, že francouzská režisérka dokáže zaujmout frenetickým stylem a obrazovou nápaditostí, ale chyběla tomu - no jak jinak to říct - právě substance. A tu už Substance s velkým S konečně má! Obdivuhodné je, že ačkoliv tu jde o velmi jednoduchou a přímočarou zápletku prakticky hodnou epizody Twilight Zone, její natažení na téměř dvě a půl hodiny nějakým způsobem funguje a k tomu má neskutečný tah na bránu. Je to kompilát mnoha inspirací, ať už třeba z Obrazu Doriana Graye, filmů jako Smrt jí sluší, Sunset Blvd. a bodyhorrorových děl Franka Henenlottera (a jak čtu další zdejší reakce, každý si v tom dokáže najít tak trochu něco jiného) a celé to drží velmi dobře pohromadě. Hlavní herecká trojice Demi Moore, Margaret Qualley i Dennis Quaid předvádí naprostou tour de force, každý z nich přitom tak trochu jiným stylem. Dojde na několik opravdu hodně výživných sekvencí a finální půlhodinka je vyloženě sledem scén roku! [KVIFF 2024] (30.06.2024)