Panoptikoni
Panopticon
Réžia:
George SikharulidzeScenár:
George SikharulidzeKamera:
Oleg MutuHudba:
Chiara CostanzaObsahy(1)
Když se otec adolescentního Sandra rozhodne, že zasvětí život Bohu a odejde do kláštera, sebere to mladému introvertovi základní životní jistoty. Opuštěný otcem i matkou, jež pracuje v zahraničí, se mladík ve snaze najít sebe sama otevírá novému přátelství s radikálním Lašou, jenž má vazby na ultrapravicové organizace, ale i zkoumání vlastní sexuality. Citlivý celovečerní debut George Sikharulidze se ptá, jak tenká je hranice mezi pozorovatelem a pozorovaným a kam směřuje současná postsovětská gruzínská společnost, jež se ocitá na pomezí náboženského konzervatismu a nacionalizace na straně jedné, a touze po nezávislosti a modernizaci na straně druhé. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (9)
Kouzlo mytí hlavy u kadeřnice dobře známe. A že funguje nejenom ve věku dospívání. Stejně tak plachou intimitu v kontrastu s tělesnými potřebami dospívání film zobrazuje v přesných, jemných nuancích. Ale překvapivě s ní nezajde do žádného zdramatizování, které by ho udělalo působivým a zapamatovatelným. A jelikož bez artovějšího doteku nemůže fungovat ani jako poetická óda na nevinnost, zůstává pouze akademicky nudným. [KVIFF] ()
Panoptikon v sobě sice zkoumá hodně zajímavých témat, ať už identity, sexuality, víry, dospívání, politické situace v Gruzii nebo rodinných vztahů, nikam ale úplně ve svém vyprávění nedospěje a ani nenabídne napínavější konflikt či climax. Postava Sandra si mě navíc za celou dobu nezískala a svým chováním mě spíš odpuzovala, takže jsem měla fakt problém brát si jeho strasti k srdci. Tím, že ve mně film zanechal jen takovou rozjetou linku bez konce a hlubší message mu musím dát průměrné tři, protože se podle mě dalo říct mnohem víc. KVIFF 2024 ()
(KVIFF 2024) Panoptikon, film na který jsem neměl žádný očekávání. Po zhlédnutí filmu musím říct, že to byl dobrej nápad, protože film překvapil. Před filmem ještě přišla delegace, režisér snímku řekl, že si něčím podobným taky procházel a v tu chvíli mě ten film začal zajímat ještě víc. Film rychle utekla já si ho moc užil. Téma filmu je ponurý, nepříjemný a trochu i depresivní. Sice to bylo drama, ale zajímavý. Celá linka s otcem je smutná a depresivní. Linka s kamarádovou mámou je nepříjemná, ale dalo by se říct, že si mě ukradla. Pak se tu řeší nepokoje v Gruzii a ty by dost solidní. Vztahy mezi zúčastněnými jsou taky dost napjatý, je v nich cítit mnoho emocí a to je za mě kvalitní herectví. Ten film je prakticky o ničem, nic se tu nestane, ale asi to táhla linka o sebepoznání. Já si to nějakým zvláštním způsobem užil a určitě to patří do lepší poloviny filmů, které jsem v tomto ročníku navštívil. 8/10 Dost nepříjemný drama! (Pupp - 1.7.2024) ()
[vzpomínky na LFŠ] Gruzínský festivalový film se do dvou let stane posměšným memem, pod který se budou shraňovat dramaturgicky nezvládnuté, tisíckrát viděné příběhy o postavách projevujících všechny znaky otravného artového autismu, kterým musí trpět proto, aby ten děj mohl vůbec fungovat. Zatím ještě udrží pozornost to exotické prostředí bohabojné sovětské periferie, ale je těměř na beton, že další gruzínský film budu regulérně nenávidět. ()
Mladý muž je vychováván v patriarchálním prostředí, přičemž jeho otec se již nějakou dobu snaží stát se mnichem. Na základě zjevného nedostatku mužského elementu v domácnosti se po náhodné události začíná měnit v osobu, která je naprostým opakem člověka, jakým byl vychován. Sonda do stavu, kdy má člověk vymytý mozek náboženskými a "tradičními" hodnotami, která se prolíná s objevováním jeho sexuality, kterou objevuje prostřednictvím matky svého nového kámoše a "tradiční" hodnoty uplaňuje jen ve vztahu se svou přítelkyní. Tento film dává krásný obrázek o dospívání a to, že člověk může své hodnoty uplaťnovat jen v určitých situacích, aniž by si to uvědomoval. [KVIFF 2024] ()
Reklama