Perličky na dně

První film zpracovávající námět dle Bohumila Hrabala. Pět povídek od pěti režisérů, zakládajících Českou novou vlnu. Smrt pana Baltazara, režie Jiří Menzel. Velice lyrické a příjemné zobrazení motocyklových závodů, věrná atmosféra Velké ceny Brna. Dle mého soudu z této pentalogie povídka nejzdařilejší. 95%. Podvodníci, režie Jan Němec. Kratičká, pouze desetiminutová povídečka o dvou dědoušcích, čekajících na poslední soud. Narozdíl od ostatních se Jan Němec zdržuje lyriky a povídka působí syrověji. 80%. Dům radosti, režie Evald Schorm. Největší ujeťárna a jediná povídka v barvách. Ono by to černobíle natočit ani nešlo. Superpodivínský malíř Václav Žák hraje sám sebe. No, trochu nudí, ale ať nežeru 70%. Automat Svět, režie Věra Chytilová. Z pěti vybraných povídek rozhodně ta nejdynamičtější a co se týče děje nejvíce nabytá. Skvělý Vladimír Boudník a paní hostinská - oba hrající sami sebe. Při scéně s nevěstou a se stromkama si asi mnozí řeknou, že si Chytilová pořádně šlehla, ale já jsem pro každou špatnost. 91%. Romance, režie Jaromil Jireš. No, po pravdě řečeno, tahle povídka mě moc nezasáhla ani v knižní podobě. Díky pomalému a téměř snovému tempu vyprávění je znát, že jej točil tvůrce "Křiku". Není to špatné, ale, a za to pan Jireš ani moc nemůže, nejslabší povídka z cyklu. Mladičký Ivan Vyskočil byl skvělý - no, dejme tomu 60%. Shrnutí: Dílo Bohumila Hrabala je co se týče četby i po stránce zfilmování dosti složité. Na to, že se jedná o filmovou Hrabalovskou prvotinu a mladičké tvůrce, dopadlo to velice zdařile. Cyklus je nevyrovnaný, stejně jako snad všechny povídkové filmy. "Fádní odpoledne" Ivana Passera a Herzovy "Sběrné surovosti", dvě zdařilé povídky, se bohužel do cyklu už nevešly. "Perličky na dně" daly světu režiséra, který svojí Hrabalovskou vizí nejvíce padl do oka divákům i spisovateli samotnému, z jejichž spolupráce vzešlo ještě dalších pět filmových Hrabalovek a jedna dokonce oceněná Oscarem - Jiřího Menzela. 80%. (27.08.2008)

Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. (27.07.2012)

Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! (18.10.2012)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Zfilmování někdy takřka nezfilmovatelných literárních předloh předními osobnostmi československé filmové vny šedesátých let je přehlídkou její síly a možností, které tehdy stále byly více potencialitou než skutečností. Zobrazení motocyklových závodů v první z nich je mimořádně zdařilé; mimo vlastní tragédii se Menzelovi podařilo podat i přesný obraz nálad nejen diváctva, ale přesahově i veřejnosti té doby. Trestí pábitelství je Schormův příspěvek. Němcovy "scény z předpeklí" konce života jakoby předjímaly zralá Hrabalova díla (HARLEKÝNOVY MILIÓNY). Prakticky vše o pohostinství komunistické doby šedesátých let zachycuje Věra Chytilová. Relativně nejméně přesvědčivý je Jaromil Jireš. Celek PERLIČEK je možné hodnotit jako experiment jak výsledného tvaru, tak jeho jednotlivých stavebních kamenů-filmových povídek. Jako experiment s mnohoznačnými výsledky a následnými až protichůdnými interpretacemi. (26.12.2010)