Sedmokrásky

Nedoporučujeme epileptikům, těhotným ženám, dětem a vlastně ani nikomu jinému. Naštěstí tímto kouskem opuštím oblíbenou kolekci poslance Prušince a doufám, že nyní to bude už navždy. Chytilová, Juráček a Krumbachová? Absolutní ne. Ale jsem dojatá těmi barvami, protože jak jsem zvyklá vnímat ty hrůzy 60. let převážně čb, tak toto je další šok na hlavu. (06.12.2012)

"Ani to mi nejde." "Tak co nám jde?" "Nic nám nejde." Chytilová byla vždycky s tou svojí žíravostí dál než ostatní zástupci Nové vlny, protože její kritika společnosti je v první řadě kritika patriarchátu. A z tohoto pohledu jsou Sedmikrásky vesele aplikovatelné i na současnost. Dvě nesvéprávné lopatky, iritující tím, jak pořád rozbíjejí jim přidělené role, při jejichž porušování rozplakávají nešťastné muže. Koneckonců většina filmu se neodehrává v typickém socreálném prostředí, nýbrž v luxusních restauracích a u hodovních tabulí s polodementníma buržoustama, což zjevně odkazuje k její dlouhé zkušenosti z různých nižších filmařských pozic, které dlouhá léta zastávala na Barrandově a která ji zřejmě dost osobnostně zformovala. (30.08.2022)

Ne až takový křupanský filtr, jak jsem si původně myslel. Ono přeci jen ne každý má dobře vyvinuté estetické vnímání, aby mohl tuto absurdní komedii patřičně docenit, ale nevidět v tomto snímku přesah, je slepota. Magie symbolů, přehršel nápadů, experimenty s barevnými filtry, to vše je radost, ale stříhací scéna je vzrušující. Setkání s jedním z našich nejlepších a nejuznávanějších filmů bylo tedy i pro mne velkolepé. Ještě, že mohu být ten tzv. intelektuál. (02.03.2022)

Do předem vyprázdněné narace přidáme půl kila neortodoxní střihové režie, balení kamerové virtuozity, kapku s obrazem provázané a kapku obrazu protiřečící hudby, nevyčíslitelně drzosti, čtvrt litru odvahy experimentovat, špetku unikátní umělecké optiky a na závěr dva zlobivé okvětní plátky sedmikrásky, které s předstihem vybavíme dětsky nedětskou naivitou. Podusíme, promísíme, protřepeme a vyjde nám trocha příliš dlouhé anarchie s (ne)závažným(i) poselstvím(i). Krásný to reprezentant experimentálního klíčku Nouvelle Vague po československu. Jen toho feminismu by mohlo být méně... :) (01.02.2009)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)