Nenávisť

Japonské exotické bububu už na druhý krát u mňa nefunguje. Ten prvý krát to bol samozrejme kruh, ktorý bol ale poňatý o niečo viac veľkorysejšie a ponúkol áčkovejšiu hlavnú hviezdu. Nenávisť nie je až tak strašidelná, neponúka toľko otázok na zamyslenie a je tak nejak celkovo popkornovejšia. Čo je trošku s počudovaním, keďže ju režíroval Japonec, na rozdiel od Kruhu. Ale pre fanúšikov žánru solídny kúsok. (03.06.2012)

U Japíků musí mít problém s dětskou kriminalitou, možná jim po ulících létají kostnaté holčičky s černými vlasy, nebo jiná bledá a samozřejmě černovlasá mláďata, nebylo by divu...no každopádně ať už se bojím čehokoli (třeba malinkatých fialovo-červeno-žlutě-oranžových mužíčků s mechovými křidýlky a vlezlou polyfonní vyzváněcí melodií když jim máčknete na břicho), dětí nikdy. The Grudge je typ bolestně nezáživného hororu, který způsobuje bolest krční oblasti (stálé otáčení hlavy o 90° za lehce podsvícenými hodinami). (08.07.2009)

Krom první scény čistý průměr. Opět se prokázalo, jak špatný čích na role má Sarah Michelle Gellar a měla by se už probudit ze svých nočních můr a touze po hororech, které lehce vyšly z módy. Dnešní divák chce víc, než sledovat jednu herečku v různých hororech, které jsou jeden jako druhý průměrné a horší. Snad příště bude mít větší štěstí a konečně zakopne o nějaký hit... i když o tom sám pochybuji. (03.08.2005)

Nevím, co více bych měl pro dostavení se strachu ještě udělat. Koukal jsem v absolutní tmě se sluchátky, jak radí POMO a ono vůbec nic. Nesedla mi ani tá čistě japonská verze z roku 2002 a ani tahle. Nechce se mi věřit, že jsou všichni zdejší uživatelé až takový posránci. Čeho se to bojíte? Pár nabarvených šikmookých retošů? Hraje zde samý kokot. Takaši Šimizu je idiot. Udělat remake k vlastnímu filmu už silně idiotismem páchne. Navíc, když k tomu přičtete, že to opět posral. No, uznejte sami. Odpádek. Jinak bych neměl klidné spaní. (07.01.2014)

Jediné, co jsem před shlédnutím filmu věděl, je to, že jde o remake japonského hororu a že v něm hraje Sarah Michelle Gellar. Teď vím, že jde o hodně děsivý remake vlastního hororu Takashi Shimizu (Sam Raimi si holt usmyslel) a že v něm Sarah Michelle Gellar hraje americkou studentu a zároveň ošetřovatelku jednoho pečovatelského centra a že je to hodně odvážná holka, protože osobně bych při prvním vrznutí v tajemném domě, kam byla jako pečovatelská náhrada poslána, vzal nohy na ramena. V odcizeném (jazyková i kulturní izolace) Tokiu nám tak režisér vypráví příběh, který v sobě ukrývá tajemství domu, ve kterém před lety žárlivý manžel (s přihlížením malého synka) zavraždil svoji ženu. Úspornými prostředky, přesto velmi efektivně tak sledujeme utrpení, které se v domě usídlilo a velmi efektivně je pracováno i s minimem financí, které producenti do filmu vložily – namísto vizuálních triků si vystačí s děsivým make-upem a střihem. Nelineární děj pak tu a tam nutí přemýšlet, hodnocení se ale vztahuje zejména ke „stupnici strachu“!! (02.05.2006)