Kumo no mukó, jakusoku no bašo

Král všech kýčařů Šinkai sice zase natočil obrovský romantický kýč, jenže tentokrát nemám problém říct, že to vlastně vůbec nebylo špatné. Ona je to totiž taková pohádka se zajímavými sci-fi prvky, která si na nic víc ani nehraje a tím pádem s ní nemám tolik problémů. Spíš je tu Šinkai v určitých věcech i lepší než třeba v 5 centimetrech za sekundu, protože tu třeba má i životnější postavy (kromě ústřední ženské, tam asi neustále bude tvořit jeden a ten stejný typ ženy, po které pravděpodobně nejvíc touží) a dokonce tu jsou i nějaké skutečné emoce, sice v strašně (místy až protivném) kýčovitém viuzálu, ale opravdu tu jsou a Šinkai se je nesnažil tvořit pouhým vydíráním a kýčem, jako to udělal u výše zmíněného filmu. Taky tu celkem hapruje tempo a ve výsledku to určitě není nic geniálního a silného, co bych musel vidět znova, popravdě je to spíš jen průměr, ale stejně mě to spíš potěšilo než naopak, protože mi to ukázalo, že dokážu něco od Šinkaie snést a dokonce z toho něco mít. A navíc jeho filmy u mě mají stoupající kvalitu, takže se třeba dočkám takového jeho filmu, který se mi bude fakt líbit! No... uvidím. Tolik na to zase nesázím, ale to jsem nesázel ani u Luca Bessona a jak to včera dopadlo... 3* (27.03.2022)

Tvorba Makoty Šinkaie se mi opravdu líbí a ani jeho první celovečerní anime není výjimkou. Základem jsou nádherná hudba, kresba a animace (tentokráte ještě hezčí než v Hoši no koe), které místy vytvářejí výjevy tak kýčovité, až jsou krásné (inu, jako v Hoši no koe). V těchto kulisách se pak odehrává zajímavý příběh tří přátel a snícího vesmíru (škoda, že ten je pouze načrtnut). Byť není Kumo no mukó, jakusoku no bašo tolik sentimentální, i děj a atmosféra nesou stopy Šinkaiova předchozího díla, a to je pro mě jasné plus. 9/10 (02.10.2006)

Typický Makoto Shinkai. Nádherná animace, stále stejný nostalgický styl, který se však (vzhledem k tomu, že v něm Makoto natočil zatím jen tři filmy) nepřejí. Romantika, sci-fi, anime. Originální pozadí, na kterém je příběh vystavěn. Alternativní svět, ve kterém je Japonsko rozděleno na severní a jižní, tajemná věž, která stojí na Hokkaidó, sny, které pro někoho mohou být realita. (05.06.2012)

Po dlouhé době narážím na ten smutný paradox: největší slabinou snímku je, že čím víckrát jej divák vidí, tím výše v jeho očích stoupá. Napoprvé mi to prostě všechno zdaleka nedocvaklo a těším se, až se na Za oblaky podívám podruhé. Minimálně na tom "blučku" s kvalitní TV je to pastva pro oči. Někomu možná bude připadat hloupé, že se režie soustředí výhradně na pestrobarevné magické záběry, oplývající přehršlem barev a kýčovitostí, ale je to jednoduše nádhera, to se nedá popřít. Během sledování se mi pak dvakrát vybavil Nolan: poprvé při námětu, nepodobném Inception, no a podruhé počáteční zmateností v ději a postupném rozuzlení, při kterém mi hlavou blesky snímky jako Memento, nebo Dokonalý trik. Zamilovat si tento snímek musí být krajně nebezpečné a hraničící s neodolatelnou nutkavostí protlačit jej do TOP 10... Klasická japonská animovaná NÁDHERA. (17.10.2010)

Zápletka řešící propojení snů a paralelních světů na pozadí stupňujícího se politického napětí mezi násilně rozděleným jihem a severem alternativního Japonska sedmdesátých let je dostatečně zajímavá, bohužel naprosto nevyužitá. Samotný příběh tří školáků (následně pak už studentů) totiž nevykazuje nějaké napětí nebo snad drama, jeho měřítko je velmi komorní, zaměřuje se téměř výhradně na jejich vztahy, pocity a sny. Jenže charaktery mají jen zběžně načrtnuté, a proto se nedaří vybudovat mezi nimi uvěřitelné hluboké emoce, o těch se jenom mluví. Tvůrce navíc soustředil veškerou svou snahu na vytvoření melancholické, snové, až magické atmosféry, což se mu díky precizní kresbě, animaci a podbízivé hudbě sice částečně povedlo, nežádoucím důsledkem je ale neskutečně pomalé tempo filmu, kdy každé dvě repliky dialogu jsou proloženy několika záběry na letící ptáky, odlesky rosy v trávě nebo záblesky slunce v mracích. Ano, zpočátku to je magické, po 60 minutách už jenom ubíjející. (23.02.2012)