Priznanie

Na základní škole mi ředitel-kádrovák neustále připomínal, abych si hledal řemeslo, protože mě (neopomněl zdůraznit: přes samé jedničky) nepřijmou ani na školu ani do ČSM; nakonec pouze to druhé byla pravda. V práci mě personalista-kádrovák hned upozornil, že nesmím vyjet do zahraničí a nesmím mít žádného podřízeného; to byla pravda až do začátku roku 1989. A co by mi řekl kádrovák-kádrováků Artur London?... Poctivě "doznám", že bych se na tento film nedíval, kdyby v něm nehrál Yves Montand, kterému nikdy nedokážu odolat, ale ani Costa-Gavras mi není lhostejný. Nakonec jsem se ale přistihl, že myslím jen na to, jak je možno zkrátit čas od počátku zřejmého utrpení do jeho bídného konce (obecně, ne jen v těchto souvislostech), a jak dokáže být "naděje" zrádná a pustošivá. (19.04.2016)

Začiatok 50. rokov minulého storočia. Miesto diania: Československo. Forma vlády: naprosto tvrdý proletariát, a k tomu zároveň i desivé "pražské procesy," ako bonus extra naviac, medzi ktoré by som následne mohol zaradiť i práve ten okolo komunistu a námestníka ministra zahraničných vecí, súdruha Artura "Gérarda" Londona, obvineného zo špionáže, čiže odteraz prichádzali na rad iba brutálne vyšetrovacie metódy, kedy chceli takéhoto človeka buď úplne zničiť, alebo poprípade priviesť na pokraj nervového zrútenia, aby sa konečne priznal k niečomu, čo [ne]učinil, keď obidve možnosti v podstate spadali rovno do úvahy; pôvodom grécky režisér, pôsobiaci vo Francúzsku, s ľavičiarskym zameraním sa, Costa-Gavras, sa pokúsil tieto, nie tak dávne udalosti, dôkladne zmapovať, až by som dokonca podotkol, že na to išiel akýmsi rafinovaným, resp. dokumentárnym spôsobom, ktorý bol hneď vedľa precíznej strihovej skladby [s archívnymi zábermi - vsuvkami] v nadštandardne udržiavanej línii s nasledujúcimi prestrihmi do zrejme dvoch časových rovín: predtým a potom, kedy minimálne v jednej z nich, priam exceloval, tentohľa, a vtedy i mimoriadne šikanovaný, so zvyčajne len strhanými výrazmi tváre a značne pochudnutý, protagonista, ktorého francúzsky predstaviteľ, pochádzajúci z rodiny talianskych prisťahovalcov, YVES MONTAND, poňal nielen ako psychicky zlomeného človeka, ktorý šiel až na hranicu svojich fyzických síl, ale súčasne tiež svitala i určitá nádej na lepšie zajtrajšky; bohvie, čo si vôbec myslel v tých konkrétnych časoch, či napokon z príslušnej situácie živý vyviazne? Zabudol potom niekedy na svoje väzenské číslo "3 2 2 5"? • Predchádzajúce vypočúvacie postupy, síce pôsobili neuveriteľne autentickým dojmom, to teda ani zvlášť nepopieram, no teraz sa musím oprieť i o ten poznatok, že ich nadchádzajúca kadencia bola predsa v rámci celku viacej prehnanejšia s potenciálnymi sklonmi k prehrávaniu sa; skrátka, držali ma stále v pozore, ale postupom času som už máličko strácal pozornosť, keďže som si miestami ešte pripadal, ako pri počúvaní "obohranej platne," asi toľko z mojej strany k danej veci, ktorá inak ako c-e-l-o-k, rozhodne obstojí, lebo tento šikovný, zväčša najmä politicky angažovaný autor, bol pre ňu ako stvorený, asi nateraz všetko z môjho uhla pohľadu, ktorý sa neustále pohyboval v maximálnom rozčarovaní nad týmto "temným obdobím," ktoré v pozmenenej forme funguje asi až doposiaľ, inými slovami povedané: Predstava komunistického režimu, á la STALINISTICKÉ ČISTKY, vo mne vzbudzuje mimoriadne obavy - strašný teror ma desí! → vskutku, temná história ľudstva. (31.08.2024)

Francouzům se v roce 1970 podařilo to, o co se naši filmaři marně snaží (nebo spíš nesnaží) přes 20 let. Vynikající Montand a realistické podání výslechů a psychického teroru dalo dohromady mrazivý filmový zážitek. Je až zarážející, že je tento snímek takřka zapomenutý. Přitom by se měl povinně pouštět ve školách a pravidelně se objevovat na televizních obrazovkách. 90% (26.01.2013)

Pocitově velice nepříjemná záležitost, týráním vynucené doznání mi vůbec neudělalo dobře, 50. léta vnímám jako extrémně hnusný komančský flek v našich dějinách a ta "pravda strany" mi obrací žaludek ještě teď (a dlouho bude). Co musím pochválit, je strhující Yves Montand, to, co tu předvádí, je dech beroucí. Nicméně neodpustím si dovětek: "s čím kdo zachází..." (14.02.2020)

Vadila mi francouzština v českém tématu a čekal bych lepšího Urválka. Kupodivu  na první jsem si vcelku rychle zvykl a pochopitelně chápu, co, jak a proč a to druhé nemá valný význam. Zpočátku jsem pak trochu bojoval i se silně uměleckým pojetím, které korespondovalo spíš s pocity zadrženého Artura Londona než s faktickým záznamem oné události. Ale tady zase počítám, že se Doznání drží své předlohy, kterou jsem nečetl, ale po zhlédnutí tohoto filmu mě dost zajímá. Navíc s příchodem vyšetřovatele Kohoutka se evidentně v Londonovi něco zlomilo a celé vyprávění je již mnohem souvislejší a odtažité. Osobně pak tento posun z odstupu vnímám jako přirozený vývoj událostí, kdy se v zpočátku zmateném a odmítajícím Londonovi postupně láme veškerý odpor, a to přes  jeho snahu udržet si zrnko naděje na svou chvíli spravedlivého povstání, která ale samozřejmě nepřijde.  Což je také forma doznání, upřímného a lidského.   Setkání s Kohoutkem po letech pak reflektovalo nikoliv zrůdnost jakéhokoliv totalitního zřízení a jeho stoupenců, to je samosebou, ale zejména tisíce let přetrvávající podstatu lidské povahy. Nejlépe se umíme omluvit sami před sebou, a ti nejhorší jsou v tom nejlepší. (26.12.2021)