Nikdo to neví

Suverénně natočené drama se samými mladými neherci. Autor se inspiroval článkem z novin, ale samotný příběh si vymyslel po svém. Sledovat tyhle čtyři sourozence, žijící si v rušném velkoměstě ukrytí před zraky dospělých i vrstevníků, je zážitek sám o sobě. 140-minutová délka není nijak přehnaná. Autor nikam nepospíchá, ale ví, co všechno je třeba ukázat (i co nutné není). Hirokazu Kore'eda je zkrátka v rodinných dramatech i v práci s mladými neherci jako doma (90%). (24.09.2021)

Na jednej strane nedospelá a nezodpovedná matka, a na strane druhej syn, ktorý musel dospieť až príliš rýchlo. Výborný film, v ktorom pôsobí všetko veľmi vierohodne, deti akoby to ani nehrali, ale žili a aj hudba zaznie vždy v pravú chvíľu ... skvelé. Film, ktorého sila tkvie v maličkostiach. Neviem a nechcem si predstaviť, ako to muselo byť v skutočnosti. Odporúčam! (24.05.2015)

Koreeda se se svým pojednáním (nejen) o dětské duši zařadil po bok takových klenotů, jakými jsou Oshimův Boy či Nomurův The Demon. Oproti nim je o něco upozaděn element rodičů, který zde ovšem totálně zahušťuje atmosféru, kdykoli se jen náznakem začne vznášet ve vzduchu. Oceňuji, že se režisér vyhnul citovému vydírání (což je u podobného tématu až neuvěřitelné) či doslovnému, jasně vypointovanému konci, na jaké si západní publikum tak potrpí. Závěrečná katarze se sice dostavuje, ale ve zcela jiné podobě, než jakou určuje běžné schéma - vlastně je taková malá, suverénně samozřejmá a v podstatě opačná, než jaké je očekávání (co mi to jen připomíná? ...aha, připomíná to život.) (03.11.2010)

Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993) (14.01.2020)

Zbožňujem jednak výber tém s akými Koreeda pracuje a zároveň spôsob ako dokáže rozohrať emócie na miestach, ktoré vôbec nepôsobia emotívne. Oproti jeho prvotine nabral ako režisér pomerne svojský strihový štýl. Nesúrode situácie držané spolu len vo veľmi povrchných tendenciách rozprávajú príbeh z detskej perspektívy na život a všetky jeho krásy a škaredosti, bez toho aby si volil konkrétnu tému, alebo aby prispôsoboval príbeh nejakej základnej myšlienke. Film je roztrieštený, epizodický, scénkový s kontinuálnym dejom a s postupným vývinom u postáv, ale bez tradičnej katarznej účelovosti. Nepovažujem to ale za chybu. Dokumentuje, nesúdi, stáva sa pozorovateľom bez väčších zásahov a na konci nechá celé životné puzzle zapadnúť do seba a vytvára tak obrázok jednej rodiny, ktorá sa nám dostane pod kožu, bez toho aby sme vedeli ako sa jej to podarilo. K dokonalosti tomu chýbalo naozaj málo. Posledných 10 minút v celej svoje bizarnosti je neuveriteľne krásnych. (04.02.2015)