Déjà Vu

Filmy Tonyho Scotta příliš v lásce nemám. I když jeho thrillery jsou hodně oblíbené, vzorové a precizně natočené nedokážou mě nijak zabavit a spíše mě nudí. Od Deja Vu jsem čekal něco obdobného, leč na úkor příběhu, který přináší, možná o trochu více než obvykle. V hlavní roli jak jinak Denzel Washington, kterého si režisér oblíbil už v Muži v ohni. A i když tam se mi moc nelíbil, zde mě jako vzdělaná a všeznalá osoba překvapila. Musím ale přiznat, že jsem se ze začátku vcelku nudil, no vcelku, docela dost. Akčních scén je po málu, ale když už jsou, stojí rozhodně za to. Tony Scott je dokáže natočit a je vidět, že se v nich vyžívá. Bohužel slovo přesahuje činy a stejně jako v každém jeho filmu zde bude mít první místo hlavně dialog, který i když je zajímavý a vtáhne do příběhu, mě dokáže unudit k smrti. Popravdě nebýt tak zajímavého příběhu asi bych u toho nevydržel. Jenže, jakmile se film přehoupne do druhé půlky je o napětí postaráno a zastaví se až na samotném konci, kde se spojí jednotlivé kousíčky příběhu jako puzzle a vznikne z toho mišmaš, přesto zajímavý mišmaš na pohled, který vtáhne do jeho děje a diváka pobaví. --- Jak si věděl, že jsou v autě klíče? – To je dobrá otázka, nevěděl. (21.07.2007)

Starí majstri Jerry Bruckheimer a Tony Scott dávajú dokopy Van Dammeho Timecopa a Gilliamovych Dvanásť opíc. Skvelý Denzel Washington si hrdinsky prestrieľava cestu skrz filmársku precíznosť, ktorej nechýba rovnaké množstvo dobrých scenáristických nápadov, ako logických dier. Vrátane tej najväčšej, ktorá sa podriaďuje romantickému (ale emocionálne príjemnému) happyendu. Príjemná oddychovka, pri ktorej neradno premýšľať. (17.06.2007)

Napřed zajímavá detektivka, poté docela motivující skládačka a pak se to zvrhne ve zmatené hrátky, kdy už se moc nepřemejšlí nad příčinou a důsledkem. Na Scotta (vezmeme-li v potaz tvorbu posledních let) docela fádní, akční scéna s autem uprostřed filmu má koule (jde o jeho nepochybný vrchol), zbytek se pohodlně veze na vlnách nicneříkajícího průměru (jako by se Scott po Dominu bál i sebemenších vizuálních hrátek). Washington je standardně v pohodě, Caviezel hodně zajímavý (ta postava si zasloužila větší prostor). Tempem dost nevyvážené a v ději značně pokulhávající a z hlediska časových paradoxů nefungující (i když, kdyby si tvůrci odpustili jeden telefonní hovor, tak by jim to teoreticky vyjít mohlo). Duo Scott/ Washington rozhodně slibovalo víc… (11.12.2006)

Mohla to být úžasná antiteze k Minority Report na poli velmi podobného tématu (rozkoš z používáni techniky a naprostá absence etiky x strach z jejího zneužití a etický rozměr jako hlavní téma), kdyby se při psaní příběhu více přemýšlelo. Do scény zatčení považuji ten film za geniální. Je po všech stránkách technokraticky odosobněný a nikdo se otravně nezabývá etickými otázkami... Detektivové šmírují, způsobují autonehody, vyhazují elektřinu v celé čtvrti, zprostředkovaně zabíjejí jiné postavy (což se promptně omluví tím, že by stejně umřely jinak). Scény sledování napříč časem jsou brilantně zrežírovány (zejména automobilová honička je jedna z nejoriginálnějších, co kdy vznikly), vyšetřovatelé jsou skvěle napsaní geekové a chladná estetika á la CSI k čistě rekonstruktivně strukturovanému vyprávění dokonale sedí. ____ Jenže v polovině se příběh zlomí do cestování v čase, které nemá vyšetřovací charakter a události se neodhalují, nýbrž mění. Tady bohužel vyprávění padne do několika nepřehlédnutelných pastí, přestane dávat smysl a absurdity jsou tak výrazné, že prostě přes všechnu snahu nelze nalézt adekvátní klíč, který by film zachránil jako "dobrý objekt". A právě tady vyplývají největší rozdíly ve vztahu k Minority Report. ____ Zatímco v Minority Report byla struktura vyprávění do detailu promyšlena a všechny indicie v průběhu filmu měnily svůj význam kontextualizováním do nových a nových rámců, v Deja Vu mají indicie prostě a jednoduše jen jeden význam. A když se nám film snaží tvrdit něco jiného, nepráskneme se do čela s hlasitým "Jasně.", ale začneme se s vyprávěním hádat. A ono nám bohužel dává dostatek argumentů k tomu, abychom zvítězili... Věřte, že mě to mrzí a ty čtyři hvězdičky dávám jen velice nerad. (30.12.2006)

Tony Scott je záruka. A i když třeba šlápne vedle a neukočíruje svoje vizuální orgie (Domino), tak mu to rádi odpustíme. Slabin má tenhle vystudovaný výtvarník v daném žánru minimum. Pro tentokráte se ocitl na ožehavé půdě sci-fi. Na mamutím trajektu jistý psychopat odpálil smrtící nálož a jeho řádění odneslo na pět stovek nevinných obětí. Teroristický útok začne vyšetřovat agent Doug, zachytí důležité stopy a možné motivy. Zejména ale začne šťourat po mrtvé dívce, která zemřela ještě před výbuchem. Domnívá se, že její smrt je klíčem a přivede vyšetřovatele i k pachateli teroristického činu. Jeho schopností si všimnou esa z FBI a je tak přizván k tajnému projektu. Díky satelitům jsou totiž agenti schopni nahlížet do minulosti. A Doug jim má pomoct, všimnout si něčeho důležitého, co je posune dál. „Mrtvá“ dívka, na kterou se celý tým primárně zaměří, navíc Douga solidně omámí (koho by také ne?). Jsou však ale ještě další skutečnosti, o kterých náš hrdina neví. I když celý tým jen sedí u monitorů se záznamy a u sledovacích technických vymožeností, Scott drží napětí a tempo. Opět se těšil nad ostrým střihem a výraznými barvami. Jeho nejnovější thriller ale rozhodně není jen řadovou akční slátaninou, ale i chytrým (i když si budete klást nespočet otázek) dramatem, se kterým si jeho scénáristé několikrát pohrají. Navíc se zdatný režisér znovu sešel s naprosto spolehlivým sympaťákem Denzelem Washingtonem a nejen on, i okolní postavy nevyznívají ploše. Zejména pak příjemný „návrat“ oplácaného Vala Kilmera, teroristická role fanaticky neujasněného Jima Caviezela, chápavý agent Adam Goldberg nebo zcela nepřehlédnutelná Paula Patton, prakticky neznámá, ale o to víc příjemná. Kdo by to byl čekal: u Scotta a jeho producenta Bruckheimera si láska vždycky nějakou skulinkou najde svoji cestu!! (05.09.2007)