Ctihodné mŕtvoly

Ktosi naprosto sofistikovaným a k tomu i rafinovaným spôsobom likviduje vysokopostavených, súdnych úradníkov, čo je vskutku ako priam „stvorený prípad” pre renomovaného policajného inšpektora Rogasa, ktorý práve prichádza na talianske územie sa popasovať s mimoriadne zložitými prípadmi, ktoré nielenže poriadne preveria jeho momentálne, psychologické rozpoloženie, ale zároveň i celkové pracovné nasadenie, kam až nakoniec môže vlastne zájsť? • Už otváracia sekvencia nastavila latku hodne vysoko, vrátane snáď i tej záverečnej, keď som normálne (z)ostal ako obarený vriacou vodou, tá bola ešte oveľa údernejšou, ako som si mohol sprvoti i sám (do)myslieť, pričom niekde medzitým zvyčajne prevažovala depresívna atmosféra, a to nie iba kvôli samotnej účasti Maxa von Sydowa v jednej z vedľajších, no o to viac dôležitejších úloh. • Totižto, asi najviac si to „odskákal” predstaviteľ Rogasa, čiže charizmatický francúzsky herec Lino Ventura, od ktorého sa v podstate vynikajúca kamera Pasqualinoa De Santisa, podporená vkusnými filtrami, vďaka čomu mimochodom vynikalo i dané prostredie, takmer vôbec neodlepila, čo len neustále podtrhovalo jeho ústrednú postavu, nachádzajúcu sa v ozaj nezávideniahodných situáciách, viď prichádzajúce dianie, ktoré prinášalo jednu lepšiu scénu od druhej, až sa mi z toho miestami zatočila trochu hlava. • Skrátka, názov titulu, neostal absolútne nič dlžným svojej povesti, to jest ctihodné ("významné") mŕtvoly ("sudcovia"). Apropo, všimol som si, že režisér išiel na danú vec dosť "obkročmo", inými slovami zápletku často ozvláštňoval o „pridané hodnoty”, čím divákovi občas naznačil viacej, než bolo teda v skutočnosti potrebné, jednoducho doplnené i o to, že filmu určite ne(po)chýbala určitá predvídateľnosť, čo by sa nemalo proste stávať. Inak sa jednalo o pozoruhodný, znepokojivý thriller, pri ktorom mi tuhla krv v žilách. (12.08.2023)

Policejní inspektor Rogas hledá podezřelého lékárníka Crese, vyšetřuje totiž vraždu soudce, k němuž za nedlouho přibude druhý a krátce potom třetí... Aneb když se propletou a smísí tajné služby, politická hnutí a organizovaný zločin, ať už fiktivně či reálně, jde z toho strach a atmosféra snímku tomu dokonale odpovídá, působí velice střízlivě, věcně a stroze. Za závěr, celkové vyznění a následný dopad hodnotím do plných, mrazí mě... (24.01.2020)

Tyhle filmy jsou stresující v tom, že jenom bravurně zobrazují stav věcí, ale neukazují řešení, cestu z kruhu ven. A pozoruhodná teze Maxe von Sydow, že za všechno může Voltaire, není pro mafiánské praktiky 20. století úplně uspokojující odpověď. Film se sice líně táhne, ale ku škodě věci to není, protože luxusní atmosféru má permanentně. Navíc Lino Ventura je tak dobrej, že si klidně může v reálným čase deset minut vařit kafe a nepřipadá vám to zdlouhavý. A ve druhém plánu lze Ctihodné mrtvoly pojmout i jako cestopis, protože tolik krásných záběrů křivolakých uliček jižní Itálie a opulentních chodeb ministerstev a justičních paláců je v kriminálce nečekaná třešnička na dortu. (13.02.2015)

Byť si Rosi a Ventura politicky vůbec nerozuměli, na jednom se shodli, situace v Itálii nebyla dobrá a film o spiknutí na nejvyšších místech měl poodhalit problém italského státu.Ctihodné mrtvoly jsou velmi komplikovaný film, Lino Ventura podává jako obvykle mimořádný výkon, ale orientovat se ve spleti postav, kdo je zloduch a kdo ne, na první zhlédnutí zřejmě není možné. Film oplývá velmi dobrou atmosférou, kvalitně stupňovaným napětím, logickým vyvrcholením, ale rozklíčovat případ je velmi obtížné, ne-li nemožné. Ráda se na některé filmy podívám vícekrát, ale protože mě baví, ne proto, abych je pochopila. (28.05.2011)

Ctihodné mrtvoly jsou bezesporu dobrý film. Inspektor Rogas v podání Lina Ventury je opravdu sympaticky věrohodný, sympatický a věrohodně pátrající. Nicméně jak si jinak pomalé filmy užívám, tentokrát jsem monotónní italštinou upadala téměř do letargie a myšlenky se mi i při čtení slovenských titulků a sledování gest herců atd. stačily rozbíhat do všech stran. Špatné to znamení. Bylo to pomalé, dlouhé, chvílemi nudné a bez napětí. Místy upištěná hudba Piera Piccioneho mi přišla občas až rušivá, lépe jsem si vychutnala "tiché" scény. Musím se přiznat, že nebýt pánů Ventury a Salvatoriho bych to asi vzdala. Své udělal i moc, moc italský začátek a ještě více politiky. Pomalá a dlouhá politika jaksi není šálek mého tea. Takže hodnotím o chlup slabší čtyřkou, protože je to jinak téměř bezesporu dobrý film. (08.09.2011)