World Trade Center

Základní otázka je celkem jasná. Je WTC lepší než Greengrassův United 93 ? Odpověď je naprosto jednoduchá. Ani omylem. Stonův velkofilm hlavně ani není příliš o oné gigantické katastrofě. Spíše než útok letadel se zde řeší problémy v rodinných kruzích oněch inkriminovaných hasičů, kteří byli zavaleni obří mnoha tunovou stavbou a víceméně odsouzeni na smrt. To by samo o sobě ani tak nevadilo, avšak způsob, jakým divákovi tyto sekvence Stone servíruje, je přinejmenším trapný. O tuně flashbacků, kde je zobrazována každá hloupost ani nemluvě. Herecky vcelku nezvládnuté a patos je ve spolupráci se špatnými představiteli hlavních rolí a neslanou nemastnou režií skutečně katastrofální. Tam, kde si Greengrass vystačil s ruční kamerou, vnitřkem letadla a několika neznámými televizními obličeji, nám Stone servíruje toporné dialogy, gigantické kamerové nálety a jednu hereckou hvězdu vedle druhé, které jsou zde naprosto zbytečné. Cage je tam k poznání asi tak úvodních 15 minut a ani tak to ve výsledku moc nevytrhl. Nedaří se však diváky šokovat ani co se samostatného útoku týče. I když je fakt, že Stone má oproti fenomenálnímu Britovi v jedné věci navrch. Celkový vizuál. I když je zase nutné dodat, že jak se to vezme. Tam kde má United 93 strhujícím způsobem zakomponované restaurované záběry útoku, které jsou pořízeny z amaterských kamer přihlížejících, tam jede Stone sám podle svého. Nákladnými vizuálními efekty nám ukazuje obrovské budovy z blízkosti a výsledek je naprosto ohromující. Působí to mnohem filmověji, avšak nakolik je to efektní, (a právě United efektní je) je vcelku diskutabilní. Účinek však po čase vyšumí do ztracena, neboť scény komorního ražení jsou skutečně tupé a špatně natočené. Příliš ubrečené, sentimentální a se spoustou těžkopádných, až hloupých dialogů. Úplně mimo jsem byl z Marii Bello. Co měly sakra znamenat ty šílené modré kontaktní čočky ? Kdepak, tudy cesta nevede. Obrovské zklamání, které se v posledních minutách sesype stejnou rychlostí, jako před několika lety dominanta New York City. (15.08.2006)

Čo za dráma? Pozerať pol filmu na dve hlavy zavalené troskami, to si môžem zapnúť nejaký dokument o tragických príbehoch. Zábery na trpiace rodiny a životy nemali ďaleko od mexických telenoviel. Jednoducho pekne natočená rekapitulácia septembrových udalostí, na konci pár dojemností, ale veď s kým to nepohne, keď si spomenie na ten osudný deň? Na tomto sa niekto jednoducho pekne nabalil. Zneužiť ten nešťastný dátum na takúto frašku je podľa mňa úbohé. 50%. (24.08.2007)

Malý gíčový doják, ktorý sa v strachu zo seba samého nezmôže na viac než telenovelovo primitívnú interpretáciu celej veci. Byť fikciou a nemať prvoligových hercov, nemal by absolútne čím zaujať a ani by sa nedostal do kín. Zopár scén je ako-tak silných a nechýba ani dojatie, no to všetko bolo aj v síce rovnako sentimentálnom, ale scenáristicky prepracovanejšom Ladder 49. Netvrdím, že si scenáristi mali realitu prispôsobiť potrebám filmu, no mohli aspoň pridať jednu/dve vedľajšie dejové línie. Pozerať sa dve hodiny na dvoch modliacich sa chlapov zavalených v troskách a dve urevané manželky čakajúce na nich doma, vyžaduje veľa trpezlivosti. (17.08.2006)

11.9. jsem se narodil. Oslavu mi v roce 2001 zhatilo prakticky celodenní sledování televize a očekávání co bude dál.... Je mi líto obětí z dopravních letounů. Je mi líto všech těch lidí co zahynuli v mrakodrapech a v ulicích, když se Dvojčata zřítila. Je mi líto nesmírně statečných hasičských, policejních, lékařských a záchranářských jednotek jež tam zůstaly při obětavém zachraňování životů.... Přesto ale na mne snímky tohoto typu nijak nepůsobí. Beru je jako zajímavé snad jen z dokumentárního hlediska - jak to asi muselo být v epicentru pekla. Bejt Amík a mít tátu hasiče co tam zařval asi bych to bral jinak. Na mne to působí jako kýč, který se snaží vyždímat z této tragické události maximum, vezoucí se na národní doznívající emoční vlně a hrdé semknutosti obyvatel New Yorku. Navíc S Cagem to jako s hercem jde v poslední době opravdu od devíti k pěti. Člověk se opravdu musí podivit, že to točil Oliver Stone. Za ty oběti a námět. * * (23.02.2012)

Dobře si na to vzpomínám. Kolegyně v práci zahlásila "Něco se děje v Americe." Doma jsme pak celí šokovaní koukali na tu spoušť a večer to šli zapít do hospody, kde chlapi mudrovali a vzduchem lítaly hysterické výroky typu "Bude válka!". Zkrátka, zasáhlo to tehdy každého člověka vybaveného aspoň troškou empatie, byť byl tisíce kilometrů daleko. A co teprve Američany, pro které to byl zásah přímo na trojklaný nerv. A věřím, že i pro provokatéra ze své podstaty Olivera Stonea, který protentokrát buřičství hodil za hlavu, protože - upřímně - zde by bylo jak pěst na oko. Tématu se chopil s pietou, já mu rozumím a nepřidám se ke stádu a jeho proklamovaným výtkám. Mám se snad smát - i navzdory mého pohledu těžkého ateisty - těm dvěma několikasekundovým zjevením Ježíše, když vím, jak je pro Američany víra v Boha důležitou součástí jejich života? Stejně tak může být pro Američany nepochopitelný náš středoevropanský ateismus, takže já se vzdávám na tohle téma všech posměšků, typických pro čecháčkovskou švejkovskou povahu s tendencí všechno zesměšňovat. Vím, že strhnutí davem je snadné a "kdo chce bít psa, vždy si hůl najde", ale upřímně řečeno, marně jsem po celý film hledal tu "nebetyčnou hloupost", či "nevkus". Slzopudné scény byly v mezích normy, ačkoliv mě scény s Gyllenhall a Bello nechávaly chladným a byly myslím jedinou slabinou celého vyprávění. V tušení smrti několikrát vyřčené věty typu "Vyřiď mé ženě, že jí miluju." jsem strávil s pochopením a citový kalkul jsem z nich necítil (měl snad proboha říct - "Vyřiď tý krávě, že mě dneska ráno nasrala, jak spálila ty tousty!"...???). Navíc po několika letech jsem zase uvěřil Nicolasu Cageovi jeho roli a vůbec první půlka filmu - nárazy, všeobecný chaos, zřícení - byly ukázkou perfektní ´stoneovské´ filmařiny. Tenhle film je prostou oslavou lidské statečnosti a nezištné pomoci, bez bušení se do prsou a záběrů, kde byste mohli detailně spočítat pruhy na vlajce Spojených států. Myslím, že Stone se nemá vůbec za co stydět. (15.05.2007)