Pokánie

komentář k Pokání (2007) jsem nucen přepsat. dojmy z filmu totiž - sice pomalu, ale přeci - uzrály na přinejmenším o jeden stupeň vyšší úroveň. krátce po zhlédnutí jsem nijak nadšený nebyl, film se mě nedotkl po citové stránce a já jsem to vnímal jako velké mínus, protože právě to jsem považoval za jeho hlavní účel - dojmout. obdivoval jsem tak jen ten poutavě netradiční narativ, který příběh rozkládá do neobvykle rozsáhlého množství vrstev/verzí, kamerové zpracování, pro mě uvěřitelné herecké výkony a cit pro vystižení krásy Keiry Knightely. s časem mi ale došlo, že v tom konci bylo něco, co ve mě zanechalo trvalejší stopu a vlastně i citový otisk, přestože jsem ho zprvu odmítal jako nepatřičný. Pokání jsem považoval za film, který jako kdybych viděl už stokrát předtím, ale i tak jsem byl nadšený z přítomnosti jen těch opravdu nezbytných a nerušivých klišé. hodnotil jsem průměrem, ačkoliv jsem věděl, že ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, film průměrný není. (16.02.2008)

Myšlenka, která se mi při vzpomínce na zhlédnutí Pokání vybavuje jako první, zní: "Vanessa Redgrave je Paní Herečka." Není to myšlenka právě férová, neboť ona věhlasná dáma, jakkoliv je všeho toho obdivu hodna, de facto jen sklízí plody práce, kterou předcházející dvě hodiny reálného času odváděli jiní. Těmi jinými jsou samozřejmě ostatní herci v čele s Jamesem McAvoyem, jehož mladické nadšení, bouřící emoce i pozdější zatvrzelost nejsou míň než úžasně přesvědčivě zahrané. Poklona patří i Keiře Knightley, které to kromě všestranného hereckého projevu (až na ty slzy, ty jí pořád moc nevěřím:)) ještě neskutečně sluší - s tou výhradou, že pět až deset kilo navrch by jí opravdu prospělo. Jestliže slečně Cecilii přináležela poklona, pak před Briony - jak tou ztvárněnou Saoirse Ronan, tak i tou, kterou zahrála Romola Garai - se patří pokleknout a udeřit čelem o zem, protože to jak za mimochodem neskutečně pod kůži se zarývajícího a do hudebního doprovodu výtečně zakomponovaného zvuku psacího stroje s doširoka otevřenýma očima vstřebává svět kolem i uvnitř sebe (a taky ho fatálně ovlivňuje), je něco jen těžko popsatelného. Absolutně nepopsatelné je potom to, co režisér spolu s kameramanem a skladatelem stvořili na pláži v Dunkerque - tam nejen že mi běhal mráz po zádech, ale skutečně mi spadla čelist. Joe Wright se tentokrát opravdu utrhl ze řetězu a formální stránce svého díla dal místy takové grády, že by se za ně nestyděli ani Queeni. O hudbě už zmínka padla, ale teď se hodí říct, že i ona činí Pokání přitažlivějším, a to tak že značně, a že Dario Marianelli v mých očích (respektive uších) nad očekávání zabodoval, protože z jeho předchozích prací jsem si nezapamatoval ničehož nic, a on si najednou vyrukuje s tak mazáckou kompozicí a s tak silným hlavním tématem. Víc už nemám co bych dodal. Snad jen, že o případné stovce se rozhodnu, až Atonement uvidím znovu - (možná) zatím dávám 90%. PS: Tak po druhém pokusu to přece jen plná stovka nebude, i když poslední desetiminutovka se mnou zase zamávala. A vlastně nejenom ta... (29.07.2008)

Jak kdybych sledoval dva filmy. Prvnich 50 minut je absolutne stupidnich, to uz musi mit tvurce talent, aby prakticky celejch tech 50 minut byly na scene hlavni postavy a presto se o nich clovek nic nedozvedel a milostna linie absolutne nefungovala, navic proste ty jednotlivy situace jak kdyby vymyslel nakej idiot, neverohodny, nudny, o nicem. Jenze. Pak pride druha polovina a kdyz pominu fakt, ze to obcas blbe skace mezi mistama a casama a je to tak nekdy zmateny a ze se to rozpada jen na takovy sceny vytrzeny z kontextu, je to cely neskutecne pusobivy. Naprosto uzasna vizualni stranka a skvela hudba, ktera perfektne zvysuje napeti. Jen to tukani na stroji, ktery mi ze zacatku prislo fantasticky, zacne bejt pozdejc lehce otravny. No a to porad jeste neni vsechno, pak se tvurci vytasi se zaverem, kterej jednak vysvetli par scen, ktery sem predtim moc nepochopil, kdy se jakoze odehravaj a zaroven je to proste strasne silnej zaver. A navic se film muze oprit o fantastickyho McAvoye a skvely Garai a Ronan. O Keiru moc ne, jednak mi prisla jeste plossi nez obvykle a proste mi tady nak moc nesedla, tu jeji lasku k Robbiemu sem ji dvakrat neveril a misty lehce prehravala. Prvni pulka je tak na dve hvezdicky a uz sem mel skoro chut to vypnout, ale druha to neskutecne vytahne a spolu se silnym zaverem to da pekny 4*. (15.01.2009)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

// Distribútor: Focus Features // Počet premietajúcich kín v USA: 1,400 // Otvárací Víkend USA: $4,221,866 // Prvých 45 a posledných 10minút mi pripadalo omnoho zaujímavejších a lákavejších, ako celý hodinový dej medzi tým. Tiež mi tu trošku chýbalo to emotívne búchanie do diváka, ktoré dokáže tak nekontrolovane dojať. Lenže bez réžie Joa Wrighta, hereckého predstavenia hlavných aj vedľajších hercov, kamery a krásneho soundtracku, by sme nedostali tak príjemnú romantickú drámu, akou je Atonement. (29.04.2012)