Interstellar

Ten Kristian Nolanov je ale šikovný pionýr, není-liž tak? Velice mistrně zvládl během necelé jedné pětiletky těžký úkol - vymyslel, jak zbavit naši planetu Zemlju všech imperialistických živlů, kteří tady stejně jen zamořují ovzduší prachem a ujídají nám, socialisticky pracujícím, kukuřici. Někteří západní živlové dokonce falšují emisní výsledky u diselových motorů, no považte! To by se v Savetskom sajúze stát nemohlo, tam se žádné testy nefalšují, protože se žádné nedělají. Ale zpět k tématu: Nolanov navrhl vystěhovat západní mocnosti do kosmu skrze červotočí díru, a aby nám nepřibývalo dalších zplodin v ovzduší, využil k tomu rakety s benzínovým pohonem a s nezfalšovanými emisními výsledky. Imperialisté tedy naposledy zamávali naší Zemušce i my můžeme slávit pabjédu. Úroda kukurúzy je zachráněna, prachu ve vzduchu ubylo a my můžeme pomalu začít chystat oslavy Velikogo okťábra. Urá!! (29.09.2015)

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit. (06.11.2014)

Pokus o metafyzický art za 165 mega, který vypráví o údělu lidstva a podstatě lidství a lidskosti... a v důsledku dojíždí na svojí silně rétorickou povahu a na to, že Nolan opět tahá svoje postavy jako automatony v přesně sestrojeném mechanismu. S výjimkou McConaugheyho, který by v současné formě našel emoce i v kusu umělé hmoty, je to takový orloj mluvících schémat a věšáků na dialektiku (pochodující kvádry působí mnohem lidštějším dojmem než všechny často plačící postavy). Nechci se nicméně plně stavět na stranu haterů, kterých si Interstellar našel nemálo. Na téhle autorské vizi mě baví celá řada věcí - současná "pre-apo" skepse vyvažovaná idealismem, syrový pohled na mezihvězdné lety jako traumatický fenomén, práce s prostorem a živly. Neskutečné je i to, jak kdysi těžko mobilní imaxové kamery rozehrál Hoyte Van Hoytema ve flexibilní mnohostrunný nástroj evokující místy niterné snímání Emmanuela Lubezkého. Paradoxně se tu výška a šířka rámu uplatňuje k vytvoření komorního dojmu snad ještě častěji než k dosažení wow efektu z celků. Vybledlý pohled na zaprášenou budoucnost, meditace o tom, že rodiče se v momentu narození potomků stávají duchy jejich budoucnosti a pár další věcí se mě dotkly. Ale jako celek mi Interstellar připomíná kombinaci velkolepých témat a motivů, která nedokáže zhmotnit, co není zároveň přímo vysloveno. A to je u filmu, který pojednává o fenoménech na periferii našeho racionálního vnímání světa, trochu problém. Je to pro mě zkrátka ten typ podívané, na které budou skutečně strhující až bonusy z produkce. [70%] (06.11.2014)

Pevně věřím, že až se na Interstellar podívám v klidu podruhé, nevyhypovaný, tak si tuhle profesionálně zrealizovanou, nadprůměrnou sci-fi užiju alespoň na solidní čtyřhvězdí ... ale kdybych teď nepřipustil, že se pro mě jedná o poměrně velké zklamání, lhal bych sám sobě. A je mi to strašně líto, protože na žádný jiný film jsem se letos netěšil víc. Nejvíc tomu uškodila závěrečná půlhodinka, která na to, jak se tváří chytře a ambiciózně, je pro mě ve výsledku prostě de facto fádní a banální. Opravdu mi celé to ústřední vypointování nepřijde vůbec objevné. Kdyby u toho ty postavy alespoň pořád tak srandovně nežvanili a nechali diváka, ať si na to přijde sám, tohle prostě bylo moc uspěchané a doslovné, a kupodivu i emočně chladné (emoční vrchol nastane bezesporu zhruba v půlce stopáže, při přehrávání vzkazů). Navíc i v průběhu filmu se čas od času objeví nějaká divná rozhodnutí a logicky sporné momenty, které prostě v takto ambiciózním filmu ruší (když zjistili, že na první planetě ubíhá čas v důsledku přílišné blízkosti k černé díře pomaleji, opravdu by té špičkové vědkyni nedošlo, jaké konsekvence to bude mít na to, co tam doktorka Millerová asi tak mohla stihnout udělat atp.). Takhle - v Interstellaru je spousta věcí, které se mi na něm líbily. Scény, u kterých jsem nedýchal, byl v napětí, nebo mě dojímaly. Skvělá hudba, výborný Matthew. Ale z celku jsem prozatím v rozpacích, achjo. (10.11.2014)