Les trúchlenia

42nd KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2007 - OPEN EYES - Otevřené oči - Za tři roky na filmovém festivalu v Karlových Varech sem viděl 117 filmů, ale na nic tak otřesného nejde zapomenout. Kdyby režisér těch 97 minut vměstnal do jednoho desetiminutového filmu tak bych se i tak strašně nudil. Ať se na mě v Japonsku nezlobí, ale za tohle by se měl režisér hambou propadnout (nebo raději spáchat harakiri). Jak mohla být hlavní hrdinka za tohle na nějakém velkém evropském festivalu oceněna za nejlepší roli to mi je naprostou záhadou. Nedávám odpad jen z jediného důvodu a to za atmosféru filmového festivalu i když by si film nic jiného nezasloužil. - 10% (07.01.2009)

Asi se to snažilo přemítat o stáří, žití na sklonku života, smrti, nevím. Skutečností zůstává, že po půlhodině nudného pobytu ve venkovském důchoďáku bere mladá pečovatelka jednoho nevyzpytatelného senilního dědulu (který ji předtím napadl a poranil ruku) na výlet, on uteče a ona ho následuje do hustého lesa. Jejich rozvláčné bezdějové bloudění má daleko k nějaké povznášející lyrické pouti k prozření, spíše připomíná suchý dokumentární záznam fádního plahočení bezradné holky, jež nezvládá svého neposlušného polodementního svěřence. A závěr jsem nepochopil, patrně nejsem obeznámen s něčím z japonských zvyků a tradic. (20.01.2015)

Dlouhé záběry, tolik typické pro režisérčin rukopis i humansitická víra a naděje v lidskou pospolnost a sounáležitost jsou úhelnými kameny tohohle minimalistického příběhu "o všem a současně o ničem". Vztah mladé začínající ošetřovatelky a jednoho jejího vrtošivého svěřence v ústavu se rodí pozvolna, bolestně a nepředvídatelně, ale přitom stále jakoby nevyhnutelně a "přirozeně". Při dlouhém bloudění deštivým lesem (tvoří téměř polovinu děje) se pak odehraje něco, co nadlouho změní Váš pohled nejen na stáří, ale na život jako takový. Jak dojít smíření se sebou i se svými mrtvými? Zeptejte se Naomi Kawase. (08.07.2007)

Významovo pre mňa prázdne. Páči sa mi prostredie do ktorého Kawase zasadzuje svoje postavy, aj dlhé zábery aj akási meditatívnosť pod povrchom. Ale Smútočný les má neznesiteľné postavy. Motivácia z ich strany je minimálna a čo sa týka prevedenia je miestami až surovo nezaujímavé. Smútočný les je tak pre mňa len obyčajnou prechádzkou plnou silených scén, bez výraznejšieho významu. Vzťah či už medzi dvomi pútnikmi, okolím, alebo prostredím lesa je naznačený naozaj len minimálne ale nie je rozvitý ako v predchádzajúcich režisérskych počinoch Naomi Kawase, kde bolo prostredie rovnocenné s postavami. Pre mňa skôr sklamanie. (20.02.2017)

Námět sám o sobě je velmi silný (smíření se se smrtí svých nejbližších), ale to zpracování je takové "na půl plynu". Úvod je příliš dlouhý, atmosféra není tak silná, jak by měla být, některé scény jsou bezvýznamně dlouhé... Vlastně to vypadá (zasvěcení pochopí) jako nějaký slabší odvar Apichatponga Weerasethakula. Ten by takový námět dokázal zpracovat přímo dokonale, ale v podání Naomi Kawase to prostě zůstalo někde na půl cesty. Navíc zdejší chození po lese je jen chození po lese, Weerasethakul by do toho zakomponoval nějaké symbolické scény a právě ty mi tu dost chyběly. Příroda je tam ale hezká a ujde i kamera a herecké výkony. Nějaká atmosféra tam taky je a celkově to vidím na slabé 3*, přičemž potenciál tu byl na víc. (01.10.2020)