Réžia:
Aaron SorkinScenár:
Aaron SorkinKamera:
Phedon PapamichaelHudba:
Daniel PembertonHrajú:
Eddie Redmayne, Alex Sharp, Sacha Baron Cohen, Jeremy Strong, John Carroll Lynch, Yahya Abdul-Mateen II, Mark Rylance, Joseph Gordon-Levitt, Ben Shenkman (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
To, co bylo v roce 1968 zamýšleno jako pokojný protest proti sjezdu demokratů, se změnilo ve vlnu násilí a střetů s policií. Organizátoři protestů, včetně Abbieho Hoffmana, Jerryho Rubina, Toma Haydena a Bobbyho Sealea, byli obviněni z podněcování nepokojů a soudní proces, který následoval, je jedním z nejznámějších vůbec. (Netflix)
(viac)Videá (2)
Recenzie (403)
Možná nejlepší letošní "netflixovka". Parádní historické soudní drama, kde sice od začátku víte, kdo je "hodný" a kdo "zlý", ale je to natolik tematicky a myšlenkově plné (a nadčasové), řemeslně výborné a herecky excelentní (hlavně Cohen, Rylance a Langella září), že si to snad ani nelze neužít. Dokonce jsem měl pocit, jak kdybych koukal na nějaký "ztracený" film Miloše Formana, v němž téma Vlasů (kritika války ve Vietnamu) pojal po vzoru Lid vs Larry Flynt (soudní pře s volnomyšlenkářským "nepřítelem systému"). Určitě jeden z letošních filmových vrcholů. 85 % ()
║Rozpočet $35miliónov║Tržby USA ║Tržby Celosvetovo $107,423▐ Súdne spory majú pravežne slušné grády. Tento skôr taký tragi-komický než nejaký príliš vážny ale vie sa predať svojím zauzleným vyústením, zaujalo, hlavne Sacha Baron Cohen sa tu dosť predvádza, sadlo mu to tu viac než v poslednom Boratovi. /75%/ ()
Film asi neni zamyslen jako dokumentarni. Tvurci si moc nedelali hlavu s historickou presnosti. Take to pusobi neusporadane. Z expozice filmu budete vědět, že ideologická východiska, taktika i cíle obviněných se různí. Všechny ale pojí nesouhlas s vládou. U soudu mají příležitost vyjádřit svá politická přesvědčení. A stejně jako předchozí Sorkinovi hrdinové. ani členové "chicagské osmičky" nemají problém artikulovat své myšlenky. Navíc nic neposlouchají raději než sami sebe. Protivníkem, který jim umožňuje zas a znovu dokazovat rétorickou zdatnost, je rasistický soudce Julius Hoffman (Frank Langella), zosobňující systém, proti němuž demonstrující vystupují. Budovu soudu opouštíme díky flashbackům. Retrospektivy se liší tonálně i tematicky. Zpravidla ale odkrývají rozličné projevy nerovného rozložení moci, ať jde o rasové předsudky, třídní rozdíly, nebo zneužívání policejních pravomocí. Nelze přehlédnout okaté odkazy k současným nepokojům v ulicích amerických měst, třeba v podobě policistů sundavajících si odznaky před zákrokem.Postupné odkrývání informací nám sice pomáhá vytvořit si ucelenější představu o demonstrantech, ale nevede k odhalení překvapivých skutečností, které by průběh soudního řízení zvrátily. Od začátku je zřejmé, že filmař stojí na straně protestujících a za nečestné považuje jednání vlády. Oproti režijně suverénnějšímu Davidu Fincherovi nebo Dannymu Boyleovi nevypráví Aaron Sorkin tak, jako by skládal jednotlivé dílky puzzle. Jenom předkládá další argumenty podřízené jedné a té samé tezi. Zejména díky pingpongově rychlým slovním výměnám nicméně vyprávění nestagnuje. Minimálně postava Richarda Schultze (Joseph Gordon-Levitt) navíc prochází jistým vývojem. Mladý žalobce, scénu od scény projevující čím dál více sympatií s obviněnými, rozšiřuje Sorkinovu početnou galerii nedokonalých mužů, kteří za pět minut dvanáct pochopí, že morální principy stojí nad profesními zásadami. Přes pestrost hereckých výkonů a rozmanitost idejí, k nimž se hlásí, jako by hrdinové promlouvali jedním hlasem. Mají podobnou dikci i smysl pro humor. V jejich emotivních proslovech, v nichž místo nuancí hrají prim efektní zkratky, splývá, kdo je marxista a kdo skaut. Ve výsledku neříkají nic, s čím by se většina diváků bez ohledu na politické přesvědčení nedokázala ztotožnit. Sorkin na základě vlastního přesvědčení proměnil protagonisty v mírumilovné centristy, kteří stojí na správné straně dějin a činí správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Kdo z diváků by nepochopil, že tato chvíle ve filmu právě nastala, poradí mu návodná hudba, střih na detail tváře či jiný doklad nepříliš sebevědomé režie a málo důmyslné dramaturgie. Dynamické střihy z postavy na postavu sice udržují pozornost a bezeslovná scéna umlčení Bobbyho Seala patří k vrcholům filmu, jinak ale Chicagský tribunál mnoho vizuálních podnětů nenabízí. Neinspirativní je v něm práce se světlem, prostorem i rozmístěním herců. Sorkinův film působí jako levné televizní drama. Zvlášť scény z demonstrací připomínají spíš venkovní karneval. Na hollywoodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů ale nese i své ovoce. Brutalitu policie namísto inscenovaných momentů zpřítomňují černobílé dobové záběry, obohacující film o prvek autenticity, který strojené dialogy postrádají. K navození dobové atmosféry Sorkin nevyužívá žádných retro filtrů ani ostentativně neupozorňuje na dobový design. Oproti zvyklosti také nezapojuje dobové songy. Vystačí si s původní hudbou. Snáz se díky tomu můžeme napojit na postavy. () (menej) (viac)
Solídna súdna “fajtovačka” no pokiaľ má snímok s takouto tématikou preraziť naplno, musí ponúknuť viac ako len príbeh. Emócia je totižto v takomto prípade rozhodujúcim faktorom, ktorý rozhodne či ide o mimoriadny zážitok alebo “iba” o dobrý film. Môžte teda hádať, ako samotný “Trial .. “ vníma moja osoba .. ()
Nevím ani proč, ale místy mi to připomínalo tři roky staré drama Kathryn Bigelow Detroit. Stejně jako Chicagský tribunál tak nějak odráží současnou atmosféru ve Spojených státech. Zatímco ona se pohybovala v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž se umíralo, uznávaný vypravěč Aaron Sorkin v událostech roku 1968 v Chicagu, kdy se původně zamýšlený pokojný protest během demokratického sjezdu u příležitosti prezidentských voleb a díky několika událostem změnil v násilnou záležitost. O rok později soudní prokuratura rozjela proces s The Chicago Seven, tedy sedmičkou obžalovaných z podněcování ke vzpouře a dalších obvinění souvisejících s protivietnamskou válkou a protikulturními protesty. Proces trval řadu měsíců a jen podtrhnul období celospolečenských zaoceánských změn, kterým v šedesátých letech dominovalo zavraždění vůdce afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga (1968) či amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963). Flashbacky jsou tu za pouhé vysvětlivky, ze soudní síně tudíž moc nevycházíme, na což je občas náročné přistoupit. Každopádně obdivuju, že se projekt prokousal hollywoodským kolečkem a předložil události tak, jak zřejmě od začátku chtěl. A že to trvalo. Na látce se totiž v průběhu let vystřídalo několik různých režisérů. Nevím, zda je Sorkin ten nejlepší učitel dějepisu, ale dialogové scény mnohdy ztrácejí dynamiku, uvítal bych energičtější pojetí, emoční zásah u mě neproběhl a myslím, že režisérovi jiné látky sedly víc. A teď asi mnohé naštvu, ale myslím, že podruhé si to pustí málokdo. PS: Mark Rylance vynikající. ()
Galéria (51)
Zaujímavosti (13)
- Ve filmu byl Bobby Seale (Yahya Abdul-Mateen II) připoután k židli s nasazeným roubíkem na pouhých pár minut. Ve skutečnosti byl v tomto stavu několik dní, než William Kunstler (Mark Rylance) označil toto soudní řízení za středověkou mučírnu. (Clik)
- Seth Rogen se měl původně zhostit role Jerryho Rubina, kterou nakonec ztvárnil Jeremy Strong. Jonathan Majors pak měl ztvárnit Bobbyho Sealea, nahradil ho však Yahya Abdul-Mateen II. (NiWi)
- Film měl již v minulosti v plánu zrežírovat Steven Spielberg. Do role Toma Haydena (Eddie Redmayne) měl v plánu získat Heatha Ledgera, který však den před jejich schůzkou zemřel. Do role Bobbyho Sealea (Yahya Abdul-Mateen II) pak plánoval oslovit Willa Smithe. (NiWi)
Reklama