Všade dobre, prečo byť doma?

Srdcovka, byť spíše Mendesova než moje, o tom, že život po třicítce nemusí být jen stres ve všech svých variacích na "a co se životem dál". Prostě takový pohodový prequel předchozího Mendesova počinu. S tím rozdílem, že hlavní dvojka jsou sympaťáci jakých se po plátnech pohybuje setsakra málo, takže jsem jim ze srdce přál, aby se nakonec na adrese Revolutionary Road přeci jen neusadili a nalezli tak lepší společný osud než-li Frank a April Wheelerovi. (03.08.2009)

Univerzálnosť a kvalita snímkov Sama Mandesa presahuje hranice mojich očakávaní. Ďalší film, ktorým tento režisér potvrdil, že na jeho filmy sa oplatí čakať a tešiť, ďalší, ktorý môžem odporučiť. Veď nakoniec, všade dobre, tak prečo nezájsť do kina na tento skvelý filmík? Určite odporúčam vidieť túto, jednu z mála kvalitných výnimiek v žánri romantická komédia, ktorého slovené spojenie naháňa hrôzu nejednému filmovému fajnšmekrovi. Príbeh je úprimný, srdečný ale hlavne reálne pôsobiaci, jednoduchý a neumelý. 90%. (23.09.2009)

Další film Sama Mendese a zase úplně jiný než ty předešlé. Je až obdivuhodné, s jakou jistou rukou dokáže každé téma natočit na jedničku. Tentokrát nám předkládá takovou menší road movie zamilované páru, který brzy čeká příchod svého potomka. Je zde něco od dramatu a něco jemného humoru a dohromady to celý výborně funguje. Hlavní herecká dvojice je sympatická a výborně to mezi nimi funguje a i herecké výkony těch menších rolí jsou výborné. Celé to navíc velmi hezky plyne, humorné situace se střídají s vážnějšími a vy máte celou dobu pocit, že hlavním hrdinům zcela rozumíte. Sam Mendes prostě neumí točit špatné filmy a to jsem mu tentokrát po nemastných trailerech zase tolik nevěřil. (24.09.2009)

Asi jako mi Nouzový východ nepřipadal jako realistické drama (chyběla syrovost, opravdovost) a agitační Mariňák spíše nudil a dostatečně nedolehl, tak i ve Všude dobře, proč být doma můj kdysi zbožňovaný tvůrce zklamal. Jakoby ze sebe poslední tři snímky Sama Mendese dělaly něco, čím nejsou. Jakoby tak moc chtěly pro svého tvůrce dostát pověsti režijního chameleóna. Chvílemi se až moc snaží vyvolat úsměvnou nebo naopak dramatickou scénu, ale jakoby nevěděl jak. Je sice chvályhodné, že opět změnit žánrový terén a obešel se bez velkých hvězd (ti známější hrají jen epizodní party – O´Hara, Daniels, Gyllenhaal), ale jeho střídmá režie mi nenabídla nic navíc – jasně, jde tu o obsah, který tentokráte vítězí nad formou, ale ani ten obsah není nijak lahodný. Nesezdaný mladý pár tu očekává narození prvního potomka. Všechno jde podle plánu průměrného soužití až do doby, kdy partnerovi rodiče oznámí, že si hodlají splnit dávný sen cestou do Evropy, a tudíž jim nemohou pomoci při výchově dítěte. Na pojišťováka přes telefon Burta a kreslířku Veronu padá podivná pachuť prázdnoty a deziluze, což je rozhoupe k hledání své vlastní identity. Objedou několik svých známých, přátel, příbuzných a začnou sondovat, kam jako rodina patří. Což záhy pochopí i divák, že nezáleží kde, ale s kým. Sami scénáristé jsou životní partneři, takže nějaká sebereflexe je na plátně cítit. Bezprostřední dialogy možná lahodí uchu diváka, ale jednoduše na mě nedolehly, jak bych si asi přál. Prostě neznám nikoho ve svém širokém okolí, kdo by se choval/mluvil/reagoval jako drtivá většina osazenstva. Tohle pro mne nejsou formálně prosté dialogy mezi starými známými/rodinou. Jsou to podivní ztroskotanci, propagující Ameriku jako antirodinnou zemi. A řada jiných tvůrců toho o dospělosti, rodině nebo partnerství dokáže říct mnohem, mnohem víc. Prostě pro mě je lidštější i takový Kevin Smith, když mluví o vztazích, Sofia Coppola, která zahalila šepot Billa Murrayho do Scarlettina ouška tajemstvím nebo mrazivě lidský Richard Linklater, když nechá své hrdiny procházet Paříží. S nimi se dokážu plnohodnotně ztotožnit, s nimi chci jejich příběhy prožívat, to oni mají jakousi vnitřní sílu. A nejvíc ze všeho mě štve, že už zítra si na pátý Mendesův projekt nevzpomenu.. a když, tak v nijak zvlášť příjemné vzpomínce!! Jednoduše zklamání.. (10.10.2009)

Výtky, které k filmu mnozí jistě budou mít, jsou dozajista oprávněné, ale pro tu dokonale pozitivní atmosféru nemůžu jinak. Mendes se svým způsobem vlastně motá furt kolem toho samého, ale zase je to trochu jinak, zase trochu o něčem jiném a zase mu to (u mě) vyšlo. Tentokrát vyhrál tím, že vsadil na ‚obyčejnost‘ děje a fantastické herce. Devadesát minut hlazení po duši, s bonusem překrásného závěru. (28.09.2009)