Alois Nebel

Dlouho jsem v českém filmu neviděl tak dokonalou audiovizuální stránku. To byla fantazie. 80 minut je ideální stopáž, během které se vám animace určitě neokouká. Za použití prakticky dvou protikladných odstínů jedné barvy je dané období a dobová atmosféra, myslím si, vykreslena úžasně. A přesně o tohle tvůrcům nejspíš šlo. Tudíž jejich předsevzetí je zřejmě splněno, ale film bude veřejností brutálně nedoceněn. Mnoho českých herců se může přetrhnout, aby jejich herecký výkon alespoň za něco stál, kdežto herectví Miroslava Krobota mi přijde naprosto přirozené a nenásilné. Ten chlapík má v sobě nezaměnitelné kouzlo. Nalijme si ovšem čistého vína. Na odrudě nezáleží. Po skončení filmu jsem měl pocit, že jsem jeho děj asi úplně nepochopil, tak jsem si jeho shrnutí dohledal a nemile mě překvapilo, že jsem ho pochopil naprosto správně. Můžeme si upřímně říci, že nebýt netradiční a líbivé animaci, tak po tomto filmu ani pes neštěkne. Děj je neobyčejně plytký. Na druhou stranu, kdyby byl nějak překombinovaný, tak by se zase mohla lehce ztrácet v pozadí temná atmosféra. Z filmu zřejmě nebylo možné vybruslit tak, aby se tvůrci zavděčili všem. No, spokojenější budou z kin odcházet zřejmě umělci a animátoři. Přes 3* jít nemohu. (30.04.2013)

Po všech stránkách mlhavý film. Zatímco v oblasti atmosféry a vykreslení prostředí "normalizačního zlomu" je tahle mlha ku prospěchu, v oblasti vyprávění a charakterizace postav je jí víc než zdrávo. Chybí tu jasnější motivace, návaznost, chybí tu vlastně příběh. Je mi jasné, že Jaromírem 99 propagované "mlha šuká les" je zábavné někde nad lahváčem piva z hor, ale 87 minut filmu z toho neuvaříte. Navíc v rotoskopii tváří herců je něco udělané špatně, protože vypadají každou chvíli jinak - jednou jim to komiksově sluší, jindy vypadají jak ošklivě namalované ksichty na kartónu. Cítím s Nebelem jistou sympatii, protože se snaží být odlišným českým filmem (nemluvným, náznakovým, založeným na pocitu z místa), ale těžko mu můžu odpustit, že vedle snahy už toho moc nenabízí. (28.09.2011)

Myslím, že vůbec nevadí, pokud ten film seriózně neřeší odsun sudetských Němců nebo sametovou revoluci, když si to ani nedává za cíl. Alois Nebel je v podstatě dost impresionistický film o podobě vzpomínání - z černobílé mlhy tu vystupují často povrchní symboly doby (Husák na zdi, hlášení z rádia) a dokladují, jakým způsobem jsme si navykli vybavovat minulost. Film ukazuje mlhavou paměť národa v tom, že historii nelíčí jako nějakou učebnicovou objektivní pravdu, ale jako nutně zkreslené a emotivní osobní vzpomínky. Jistě, má to svoje mouchy, závěrečná katarze veškerá žádná, ale celé je mi to takové sympatické a rád tomu budu trochu nadržovat. (03.10.2011)

K uplynulému desetiletí české kinematografie, resp. k celé její polistopadové existenci, zaujímám, diplomaticky řečeno, rezervovaný postoj, protože jen malé množství natočených filmů spadá do průměru, natož aby jej v nějakém ohledu překročilo. Proto i Alois Nebel pro mě nepředstavoval lákadlo, i když byl nominován do oscarového klání, neboť i ohlasy na tenhle film byly rozporuplné. Nicméně nakonec mě zlákal k návštěvě kina, což u českých snímků dělám tak jednou do roka. A v žádném ohledu toho nelituju, protože Nebel pro mě představuje velmi příjemné překvapení - po dlouhé době se objevil český film, který promyšleně buduje atmosféru, má vybroušenou formu, není užvaněný a tak, jak má kinematografie působit, působí i on především obrazem na filmovém plátně. Nesmírně by mě překvapilo, kdyby Oscara přece jen získal, i když si myslím, že v řadě ohledů překonává slavné animované filmy nedávné minulosti. Valčík s Bašírem předčí způsobem animace, Persepolis zase po výtvarné stránce. Má ale smůlu, že se odehrává na periférii světového dění a autorská dvojice mu případný výlet do zahraniční distribuce neusnadňuje, protože motivaci a skutky svých hrdinů nelíčí tak, aby byly srozumitelné ve světovém měřítku, a ocení je spíš domácí, maximálně středoevropské publikum. Valčík s Bašírem pojednával o ničem menším než o válce a zločinech proti lidskosti, Persepolis zase o celosvětově známé náboženské revoluci v Íránu. Těch několik procent populace, které podobným tématům je schopno porozumět a dají se považovat za potenciální diváky, si k něm dokáže najít cestu nepoměrně snáz než k minimalistickému komorně laděnému Aloisi Nebelovi. Cílené oslovení obce amerických akademiků by znamenalo protáhnout příběh o celé desetiletí do minulosti, ukázat na osudech hrdinů jedné malé železniční zastávky, odstoupení Sudet a vyhnání českých obyvatel, nějakou tu partyzánskou sabotáž a válečnou akci wehrmachtu, dobytčácké nákladní vlaky směřující do Osvětimi, později zase přesun těžké vojenské techniky po kolejích při okupaci v r. 1968 a tím i delší, řekněme dvouhodinovou stopáž. Výsledný film by byl určitě epičtější a obsahoval by témata srozumitelná i v zámoří. Ale i v téhle verzi je pro našince Alois Nebel výbornou volbou i přes to, že autoři někdy přistupují k výkladu nedávné historie poněkud volněji. Na podzim 1989 už určitě nevykonávala polská pohraniční stráž zběsilé pronásledování přeběhlíků přes hranice a polská státní bezpečnost měla určitě jiné starosti a jiné úkoly, než se věnovat diverzantům. On ten pád polského režimu přišel poněkud dřív a hlavně jinak než ten náš. Alois Nebel je film intimní, ale přitom syrový, kde může divák často jen tušit, jaká dramata se odehrávají za zarostlými tvářemi a svítícím zrakem jednotlivých postav. Svou roli hraje i nepřístupná divočina a temné pohraniční hvozdy, rozvodněné řeky a lesní velikáni. Výborné obsazení, kdy jednotlivé herecké typy přesně odpovídají charakterům postav. Celkový dojem: 95 %. (07.01.2012)

Atmosféra, na které Alois Nebel údajně staví, mne obešla velkým obloukem - ano, mlhy, deště a lesy tam mají hezké, s příslibem něčeho zajímavého uvnitř, žel zůstává jen u toho příslibu - a všechno ostatní mě už spíš štvalo. Utahané, na 80 minut neuvěřitelně rozvláčné, přes minimum slov stále plné banalit, bez pořádné kostry i vnitřností. Aloisovi by dle mého zkrátka více slušelo přízvisko Öde. (29.10.2012)