Noc

Ve chvíli kdy se na plátně zjeví tančící černošský pár a začne skutečná noc, jako by se divákovi přes hlavu přehodila černá deka, jejíž temnota ho zavede do končin, které si ústřední postavy vzájemně nedokáží sdělit. Divák se tak stává jakýmsi spoluspiklencem, který si s oběma postavami projde celonočním prozřením. Se slunečními paprsky, které ráno dopadají na hlavy spících opilců, se konečně dostaví jisté osvícení. Ale zástěrka noci je ta tam, a je opět těžké se vymanit ze zaběhlého stereotypu… (23.10.2007)

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. • Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? • Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. (16.02.2024)

Má další zkušenost s Antonionim a potvrzení domněnky, že Noc bude komornější obdobou Felliniových opusů typu Sladkého života (možná i jméno Mastroianni udělalo své). Intuice nezklamala: charakterem se skutečně filmy navzájem podobají (možná i dílek z 8 1/2 by se nalezl), avšak s podstatným rozdílem, a sice že oba filmy režíroval někdo jiný (a je to znát). Antonioniho černobílý styl s vytříbenou koncepcí obrazu (kterou dokázal v barevném formátu naplno rozvinout v obrazově skvostné Zvětšenině) nejen městských bloků Milána a důraz na tiché pasáže často beze slov je nezaměnitelný. Dialogy i herci působí inteligentně, úsporně (ruší v podstatě jediná patetická scéna a krátká epizoda s "chuligány"), pozvolně zvolené tempo pro režiséra příznačně. Řeší se manželské odcizení, tvůrčí krize, odchody i příchody blízkých / potenciálně blízkých, marnotratné radosti bohatých... a celý, filmařsky poměrně minimalistický aparát (navíc vše se odehrává jednoho dne a jedné noci) funguje na svých sto procent. Již tehdy dospělý Antonioni. │90% (21.03.2008)

Zobrazení znuděné italské smetánky (kritikou bych to moc neoznačoval, jelikož se to ani jako jejich kritika netváří) v tom typickém Antonioniho chladném stylu, ale aspoň je to skvěle natočené a aspoň je to chytřejší než všechna jeho ostatní mnou viděná díla, takže se to dá i trochu rozsáhleji rozebírat. Celkově to ale stejně nemá moc co říct, zase se to plácá odnikud nikam a za ty dvě hodiny je to pořád jen o jednom a tom samém, navíc s poněkud omezeným pohledem na manželskou krizi, ale aspoň s pár zajímavými myšlenkami a chytře napsanými dialogy. Přitom to mělo potenciál na víc, jelikož úvodní scéna v nemocnici je skvělá a za ni samotnou bych dal klidně plný počet - ale po ní už to začínal být stále víc a víc klasický Antonioniho film. No co už, tu jeho nejslavnější a mnoha lidmi oblíbenou Zvětšeninu ještě někdy určitě zkusím. 3* (09.03.2022)

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. (22.08.2015)