Overená kópia

Milý a svěží film, po jehož zhlédnutí nehodlám několik nocí nespat s ničivou otázkou "jaký byl opravdu jejich vztah?" bzučící v mé hlavě. Užila jsem si proměny a vývoj zúčastněných postav a nechci film zařadit do kategorie mystery, byť se o to někteří kolegové svými komentáři na téma "jak to, sakra, vlastně bylo" snaží. Jak vidno, Binoche a Shimell si hráli nejen spolu, ale i s mnohým divákem. A tak to má být. (30.06.2012)

Ohromna snobaren. Od temy cez analogie az po spracovanie. Je tam niekolko super scen, krasna civilna kamera, Juliette Binoche je vyborna a aj ta myslienka je podnetna. Takze nemozem povedat, ze sa mi to nepacilo. Ale je to fakt ohromna snobaren. A navyse zbytocne dlha (keby to bolo o nejakych 15-20 min kratšie, išiel by som na 4*). Festivalovych 7/10 (28.10.2020)

Velmi pěkné, velmi příjemné a zábavné. Film je úžasně promyšlený. Určitě je snadné to označit za festivalové klišé. Objevuje se podobný námět, motivy, rozvolněnost a vše ostatní na co jsme zvyklí z receptu pro umělý festivalový film. Jenže tady to funguje, má to smysl, Kiarostami pracuje nápaditě a rafinovaně. A já si film užil... (13.04.2011)

Smilla má laptop asi z roku 10 000 p. n. l., proto, když se na tomto zázraku techniky kouká na film, nemá cenu pouštět si žádnej vizuální skvost, kterej vynikne jen v případě, že jste vlastníkem grafické karty, tudíž se dá očekávat, že se z ní stane velká odbornice na komorní dramata z iránské distribuce. Začne pěkně zlehka, film postavený na dialogu, hmm, to snad pochopí, hraje Juliette Binoche, která je moc hezká a baví už jen pohled na ni, supr. A ono ouha, režisér Abbas Kiarostami nám naservíroval zamotanou hru plnou postřehů o mezilidských vztazích a dlouholetém partnerství, kde nic není takové, jak se na první pohled zdá, takže docela makačka na Smillyn mozkový závit. Těžko říct, jestli to pochopila, ale jako výlet po toskánských památkách to bylo prej moc fajn. (14.08.2014)

Copie conforme má jeden význam přesně se kryjící i s českým překladem. To však Abbasu Kiarostamimu nevadí, aby na tomto definitoricky jednoznačném pojmu, nezaložil konverzační drama. Z kopie dokumentu se stává umělecká kopie a posléze, jako vyvrcholení, kopie lidského vztahu (zde virtuální manželství, jehož jedna strana přesvědčuje druhou o jeho realitě). Pokud, jak se říká, jsou všechny ženy stejné, může si jakákoli žena nárokovat jakéhokoli muže jako manžela. Ale pozor, nejspíš ho musí přesvědčit, že jejím manželem už je. Třeba ho zavede do hotelu, kde spolu kdysi strávili svatební noc; a je překvapena, že nevidí (a necítí) to, co tehdy. Možnosti muže se zužují: teď už si může jen buď vzpomenout nebo ne. Pokud si nevzpomene, pak je to samozřejmě možné, neboť všechno se časem mění: hotel, okolí, muž i žena. Předložená kopie je ale notářsky ověřena. Bránit se tomu je zbytečné. Juliette Binocheová, která už natočila tolik filmů jako Jean-Pierre Léaud, působí ve filmu nepřesvědčivě, buď ví o tom, co hraje, příliš mnoho, nebo své roli nerozumí. (01.08.2020)