Zvláštny deň

Solidní konverzačka dvou lidí, odehrávající se v den, kdy do fašistické Itálie přijel s velkou slávou (a ještě těsně před druhou světovou) Hitler a tehdejší lid pochopitelně jásal. Ústřední hrdinové tohohle filmu ale nejásají, dokonce ani nejsou v ulicích, ale doma a tam postupně řeší své životní problémy a při nich si leccos uvědomí. Není to sice úplně dokonale napsané a vedené, má to místa, kde to mohlo být údernější a propracovanější, ale i tenhle výsledek je podle mě skvělý, podnětný, slušně zahraný a natočený takovým způsobem, že mě to celou dobu bavilo a ani na moment nenudilo. Moje první setkání s tvorbou Ettora Scoly tedy dopadlo dobře, takže od něj někdy určitě zkusím i něco dalšího. Jen mám teda po tomhle filmu pocit, že snad v každém slavnějším italském filmu prostě hraje Sophia Loren, protože jsem ji teď viděl asi v 4 italských filmech v kuse. Ale Mastroianniho vlastně taky, takže mám pomalu pocit, že tam snad v té době asi neměli lepší herce do hlavních rolí, když je tak často obsazovali. Možná to je jen tím, co za italské filmy si vybírám, ale už se mi krapet okoukali... 4* (18.03.2023)

Některé filmy zrají jako víno (alespoň o vínu se to říká), jiné se obrušují, ztrácejí svoji emotivnost, napětí povoluje jako u starých kšand. Zvláštní den, nebyl ani tak particolare, nebo speciale, spíš singolare (jedinečný), ammirabile (podivuhodný) nebo dokonce commemorabile (pamětihodný). Náhodné setkání dvou zdánlivě sociálních nepřátel, které se protáhlo přes celé oslavy Hitlerovy návštěvy v Římě, se vyčeřilo z roztoku vzájemmného nepochopení (on je nepřítel národa, ona je šťastná žena v domácnosti) ve vřelé sympatie muže i ženy. Pokud se Gabriel vymezuje negativně (Nel tuo album é scritto: ''L'uomo deve essere marito, padre e soIdato... Io non sono marito ni padre ni soldato" - Do alba sis napsala, že muž musí být manželem, otcem a vojákem. Já /ale/ nejsem manžel, otec, ani voják), říká tím, co všechno pro ni může být (milenec, partner, ochránce). Pozn.: Tím dnem byl opravdu 8.5.1938? Moc mi to neštymuje. Nejspíš to bylo "al fatidico 6 maggio del 1938" - osudového 6. května. (19.12.2017)

85% - Duo Lorenová + Mastroianni jsem byl zvyklý vídat ve spíše odlehčenějších kouscích. Zde jsem se konečně dočkal něčeho jiného a byl jsem nadšen. Nádherná atmosféra opuštěného sídliště… Rozhlasem komentované setkání Duceho a Führera je zde dlouhou dobu jediným symbolem života okolního světa… V tomto prostředí se krátce setkají dva lidé. Setkání zdánlivě všední, zdánlivě nevšední... Ona podivnost vztahu dvou hlavních postav je to, nad čím může divák zapřemýšlet, a svým podvědomím se stává sám sobě jedním z hlavních zdrojů zábavy tohoto filmu. Svým dějem tento film tak trochu vytěžil z minima maximum. V přátelské minutáži se vkusně dotkne témat, jako je láska, ideály, vliv společnosti na život jedince, a především izolace, osamělost a odcizení. Další z filmů, který si užijete i dlouho po jeho skončení. (11.05.2007)

Zvláštní den, zvláštní film. Psychologické drama a na pozadí fašistická diktatura. Žena, kterou manžel i rodina přehlíží, přesto je zanícená pro fašistickou ideologii. Muž, kterého společnost odsoudila a odvrhla, protože byl jiný, homosexuál. Jejich cesty se náhodou střetnou a díky okolnostem pak zůstanou skoro celý den spolu. Setkávají se a opouštějí, čím dál tím víc je to k sobě táhne. Fašistku a zavrženého homosexuála. Řeknete si, proč. Tento film je krásný, velmi citlivý a laskavý na jedné straně, na straně druhé hřímá duce z tribuny a pochodují vojska. Podívejte se, stojí to za to. (13.05.2017)

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90% (09.03.2021)