Slnečnica

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

Nad sílou mladé lásky vyhrála Mrcha válka, která si zahrála s touto dvojicí nepěknou hru.Dnes dělí dva nešťastné životy nekonečná pole plná slunečnic..... Nezbývá mi nic jiného než opěvovat : vynikající Sophii Loren, která si svou radost i bolest nese v očích, zamilovaného a zlomeného Marcella Mastroianniho, skvělý scénář a jako většinou parádní režisérskou práci, kterou odvedl Vitoria De Sica. Vše podbarveno krásnou hudbou. (13.09.2014)

De Sica v tom poznat je, ale tak nějak okleštěně, jako by už to nejlepší měl za sebou a tohle je vrchol toho, co v téhle fázi života a tvorby je schopný natočit. Nemůžu to sice pořádně posoudit, jelikož jsem se u De Sicy nedostal k novějšímu filmu než k Včera, dnes a zítra a už tam jsem měl určité výhrady, ale tady mi přišlo, že se projevily ještě víc a na základě toho si o tom filmu myslím to, co si o něm myslím. Samotný příběh potenciál má a vedený je docela dobře, od začátku až do konce, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo a hlavně to celé jen vypráví víceméně jednoduchý příběh a nic navíc to nenabízí. Přitom od De Sicy jsem na to víc právě zvyklý, protože to něco navíc má zatím snad každý jeho film, který jsem zatím viděl. Jak Horalka, tak i Umberto D., Zloději kol nebo třeba i Střecha. Tohle má jen ten příběh, na kterém mě sice bavilo lehké tajemno v něm, ale i tak mi nestačí k plnohodnotnému zážitku. Nejvíc si z toho asi stejně budu pamatovat (mimo ten mysteriózní prvek) samotný závěr a scénu s několika zelenými kopci posetými neoznačenými hroby, protože tahle scéna mě z celého filmu dostala nejvíc. Silné 3* (09.03.2023)

"Blízka smrť ľudí zmení, zmení i city..." S. Loren i M. Mastroianni mi s týmto filmom urobili podstatne väčšiu radosť ako s Manželstvom po taliansky. Rýchla svadba predĺži talianskemu vojakovi dovolenku. Radovánky zachutia, pokúsia sa oblbnúť úrady i blázinec, ale nechali sa načapať...Za trest dostal Antonio kopanec do riti a ten ho odniesol až na ruský front. Po čase sa vojna sa skončila a Antonio sa nevracia. S. Loren balí kufre a vydáva sa na dlhú cestu do Ruska s nádejou, že si muža nájde...Dlhú cestu lemujú polia slnečníc, odtiaľ pravdepodobne ten názov. Pobyt v Rusku si s inými scénami nezmýlite, pretože okrem ruštiny znie i dobrá hudba s typicky ruskou balalajkou. Peniaze na akčné scény bojov v Rusku neboli, preto je tu len podivne urobená koláž záberov. Po filme som však uznanlivo pokyvoval hlavou, pretože sa končí tak, ako to v živote často chodí a tvorcovia sa z toho nesnažili urobiť gýč s láskou až za hrob a happyendom. 80%. (28.09.2014)

V tomto romantickom, silne melodramatickom titule, snáď oveľa romantickejšom, než bola predsa legendárna Casablanca, sa mimochodom  talianskemu režisérovi  De Sicovi, podarilo zachytiť viac, ako povedzme 10-ročné, trvajúce obdobie, a to rovno odohrávajúce sa od úvodného, neapolského Talianska až vari i po konečný, moskovský, Sovietsky zväz, a to konkrétne s celkovou vzdušnou vzdialenosťou v podobe cca 2372.1 km, tak zrovna asi približne toľko delí táto diaľka od seba hlavné postavy: Giovannu & Antonia, nakoľko jeho najprv povolali na „východný front”. • Presne tak, nachádzame sa takmer na konci II. svetovej vojny, no rovnako tiež podotýkam, že v roku 1944, zatiaľ ešte nie je nič skončené, akoby sme si mohli trebárs myslieť. Skrátka, „človek sa zaobíde bez človeka, a preto tak ľahko obetuje človeka vo vojne,” inými slovami povedané, že protagonista, prezývaný Anto, by sa v podstate už vôbec nemusel vrátiť z ruského frontu, ak by dajme tomu udrela i tuhá, ruská zima, tak by k tomu mohol ešte okrem iného aj zamrznúť? • Talianske herecké superhviezdy - par excellence, t.j. Sophia Lorenová & Marcello Mastroianni, stelesnili túto, ústrednú, zväčša od seba oddelenú, manželskú dvojicu, nachádzajúcu sa práve na akomsi „zlomovom rozhraní”, čomu vlastne zvyčajne i priamo napomáhal vskutku sentimentálny scenár, ktorý asi miestami príliš tlačil na pílu. • I napriek určitej "afektovanosti" zo strany celkového diania, je snímka z môjho pohľadu napokon hodne stráviteľnou, ak to avšak beriem, ako celok, ktorý určite podľa mňa stojí za pozornosť, možno aj za prispenia kvalitnej hudby, sa hneď vedľa hereckých prejavov, ďalej práce kamery a samotnej výpravy, jednalo o čosi naprosto pozoruhodného, čo si rozhodne zaslúži azda nielen moje videnie. (19.08.2023)