Interview

Není to poprvé, co Fellini nevěděl co točit, tak prostě točil. V první polovině jsem si říkal, že se mu to sakra povedlo. Upadání hlouběji a hlouběji do filmového světa mě hodně zaujalo. Druhá půlka se ale zcela rozpadá do chrchle spíš nezajímavých epizod. Bohužel. Scéna, kdy se Mastroianni a Ekberg koukají na La Dolce Vita, ale v paměti určitě zůstane. (10.11.2012)

Felliniho Americká noc, která sice své kouzlo má, úsměv na tváři vytvoří a celkově po ní má člověk příjemný pocit, ale jinak si nemůžu pomoct, moc mě to nedostalo. Respektive mě to docela nudilo a chyběla tomu nějaká podmanivost. Přitom mnoho prvků je zde povedených, ale prostě tomu chybělo všechno to, čím je Americká noc tak okouzlující. Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl, ale špatný rozhodně není, jen o něco slabší. 3* (05.06.2020)

Čo môže byť magickejšie než "konkrétna iracionalita" filmových štúdií, kde v reálnom priestore vznikajú ireálne prostredia, ktoré drvivá väčšina zainteresovaných vníma ako miesto každodenného stresu a rutiny a zvyšok vyvolených ako božie kráľovstvo na zemi? Ak asistentka réžie pripomenie absenciu istého herca hysterickým vyvolávaním "Chýba fašista! Chýba fašista!", je o mágiu postarané. Ak sa japonskí kinofili pri príprave absurdne pôsobiacej reklamy pýtajú, čo za film sa tu nakrúca, je to nielen zábavné a magické, ale i znepokojujúce a deviantne veľkolepé, pretože pomyselná fúzia filmu a reklamy otvára vo svete fantázie, slobody a umenia Pandorinu skrinku propagandy. Ak sa Anite Ekberg a Marcellovi Mastroiannimu premietnu po 27 rokoch scény zo "Sladkého života" a kamera sníma ich skutočné emócie, razantný vpád dokumentu do hraného filmu vnáša do celej tejto mágie punc skutočného života a tým i opodstatňuje zmysluplnosť existencie kinematografie ako takej. Jeden z najlepších filmov o filme. (25.04.2005)

Nemyslím si, že by tento Felliniho film byl nějak výrazně špatný, nicméně tento film podkopává pomyslná noha hned dvakrát. ___ Za prvé - Americká noc. Pokud jste o čtrnáct let starší francouzský snímek viděli, tak vám určitě neušlo, že Interview využívá prakticky stejné dějové linie - tj. "making of" fiktivního filmu (mimochodem zdejší výběr mě mile potěšil, jelikož zpracování Kafkovy Ameriky z rukou FF by byl potencionální majstrštyk), kde ale všechny režisérské postupy jsou plně založeny na skutečnosti. Problémem je, že zatímco Truffaut plnohodnotně propracoval charaktery jednotlivých členů štábu (např. maskérů, kameramanů, klapky, příbuzných od herců apod.) natolik, že jsem si při sledování LNA uvědomoval důležitost těchto funkcí, zde nás nic takového nečeká, vlastně jen v případě pomocného režiséra se dá vzbudit zájem diváka. ___ Film ale není dokonalou autoreflexí sám o sobě, jelikož například úvodní expozice je dle mého názoru trochu rozmáchlá, než se dostaneme do Cinecitty, uběhne cca půl hodiny. Nemluvě o tom, že vše podstatné k vztahu k filmu mě Fellini vlastně již řekl u 8 1/2. ___ Jinak mě ale skoro dvě hodiny strávené s Federicovým štábem přišly fajn, za nejlepší osobně považuji sekvence s castingem, nemluvě o příjemném cameu Marcela Mastroianniho a Anity Ekberg. Právě i díky tomuto potěšení mohu dát čtyři hvězdičky bez jakýchkoli ústupků, byť nezastírám s ohledem na slabost k tématu, kterým se snímek zabývá, mírné zklamání. (03.07.2010)

Čo sa teda konkrétne týkalo zrovna tohto titulného Intervistu, tak na ňom som jednak spoznal „biografický pôdorys”, bez ktorého by sa to mimochodom zrejme vôbec nezaobišlo, a rovnako tiež i akýsi „nostalgický nádych”, ktorý mal až kultový status. • Čochvíľa budú legendárne filmové ateliéry Cinecittà, praskať vo švíkoch, keďže sem znovu prichádza FEDERICO Fellini, nakrúcať nový film, a tak tým pádom sa vytvára naprosto (ne)štandardný postup v podobe »filmu vo filme« , ktorý je totiž súčasne ozvláštnený i o účasť japonskej televízie, ktorá o tom nakrúca reportáž. V podstate režisér stelesňoval sám seba, ako aj ostatní členovia štábu, či herecké obsadenie bolo na tom úplne podobne. • Autor sa vrátil v čase, keď začínal ako žurnalista, pohybujúci sa v Cinecitte, čomu sa následne venovala i retrospektíva, ako priam vystrihnutá zo súčasnosti. Skrátka, mal som taký zvláštny pocit, že sa vskutku nejednalo iba čisto o film vo filme, ale o «Film vo filme vo Filme» , to jest „FILM na tretiu”, ak to mám napokon správne definovať, kedy tomu chýbal už len Marcello, ktorý možno konečne dorazí...? • Titul mal mimoriadne frenetický rytmus, neustále v pohybe, množstvo ľudí, vrátane mnohých dialógov, že si divák proste nemal čas ani kedy poriadne oddýchnuť, pričom medzitým pridaná vsuvka v podobe Sladkého života, nabrala takú neuveriteľnú gradáciu, že to si mohol dovoliť urobiť jedine iba FELLINI, čo divák ihneď pochopí, akonáhle to na vlastné oči uvidí. • Pre fanúšikov kinematografie sa jedná o akúsi povinnú jazdu, ktorú som si určite veľmi užil. PS: „Na staré kolená ma zvlášť prekvapil, keďže som už akosi ani extra neočakával, že by ma potom ešte prekvapiť čímsi mohol.” (05.08.2023)