Skúška orchestra

95% - Nenechte se zmást názvem. Film není o orchestru, ba ani o hudbě. Zkouška orchestru je věru skvostná studie psycholigie davu s alegorickými prvky. Podle mě Fellini udělal vše správně. Orchestr jako vzorek různorodé společnosti, je skvělý nápad. Herci se ani příliš nesnaží vypadat jako profi hudebníci, orchestr nevypadá jako opravdový orchestr, dirigent diriguje od řečnického pultu... To mě na začátku sice trochu zklamalo (jsem totiž muzikant), ale pak jsem od toho odvrátil zrak na úplně jinou dimenzi celé té podívané, a tam mě Fellini chtěl mít. Bravo, maestro! (07.12.2005)

Zžieravá komediálna dráma využívajúca prvky dokumentu, zdanlivo nezúčastnene zaznamenávajúceho dianie na skúške orchestra, sa stáva zároveň metaforou fungovania spoločnosti. Od začiatku je prítomná pokrivená zložka (výzor hráčov, pripomínajúci všetko iné, než hráčov na hudobné nástroje, dôležitosť odborového predáka pri vzťahoch orchester-dirigent, potrhlé správanie postáv). Dianie z času na čas prerušia záhadné otrasy zvonku. Iracionálne chovanie opanuje situáciu nečakaným zvratom, ktorý nastane po vypnutí svetiel. Fellini nasúkal do sedemdesiatych minút mnoho zaujímavých myšlienok, polial svojráznym humorom aby v polovici zlomil dej do úplne inej polohy, a všetko ukončil drsne ironickou nadsádzkou. P. S. Z môjho pohľadu bola najpodnetnejšou úvaha o protiklade revolučných umeleckých hesiel a plánov s výsledným umením, ktoré je z týchto fráz bezprostredne vytvorené (a má často veľmi pochybnú, či vôbec žiadnu kvalitu, pretože po revolučnom vzopätí ostávajú namiesto trvalejších hodnôt len zúrivé anti heslá) a záverečná myšlienka, že spoločnosť často v dejinách v túžbe odstrániť všetky možné autority, odstráni svoje tradičné inštitúcie, aby druhým dychom s pokorou prijala despotické vedenie. (09.05.2007)

Moje první zkušenost s Fellinim. A Zkouška orchestru je dost politický film. Je to znát všude, od rozhovorů, které jsou studií lidí (nebo taky obyvatel jedné civilizace zabírající jednu místnost) až po samotné vyvíjení děje, ale teď mi upřímně řekněte, jestli tohle náhodou celé není prokomunistické. Dirigent vede orchestr tvrdou a přísnou rukou, jenže se pak orchestr vzbouří, dirigenta sesadí, zavládne absolutní anarchie, zkušebna (civilizace) se rozpadne a jediná možnost, jak ji obnovit a zachránit je, že dirigent zase všechny povede tvrdou a přísnou rukou, všichni jsou muzikanti, všichni budou hrát stejně a tím se "navrátí" k harmonii. Kdyby to dospělo někam mezi, ok, ale takhle mi připadá, že to vyznívá někam do totality. Jestli byl Fellini komunista, ok, já to toleruju, ale být to podle mě, tak se tu ubere trošku jinak, právě někam mezi. Je to celé diskutabilní. Film je to ale úžasný, šlape od první do poslední minuty naprosto dokonale, po všech stránkách, od filmařiny přes herecké výkony až po gradování samotného děje, díky krátké stopáži nenudí, celé je to skvěle vedené, takže je to fakt film na 5*, ale je pro mě těžké říct, k jaké formě vlády se to orientuje. Ono se to taky dá vyložit tak, že sama pro sebe nefunkční společnost potřebuje nad sebou mít pevnou a tvrdou ruku a otázkou pak na diváka je, jestli ta společnost okolo nás funguje nebo ne. Je to diskutabilní. Ale dávám 5*, protože dá tomuhle filmařskému skvostu míň by byl hřích. (09.05.2019)

Asi by som si skoršie radšej vypočul ♫ Electric Light Orchestra ♫, než teda zrovna týchto mimoriadne anarchistických, deštruktívnych a bláznivých muzikantov z Felliniho Skúšky orchestra, čím ma režisér mimochodom čoraz viac utvrdzuje práve iba v tom, že najlepšie obdobie z jeho tvorivej strany, pochádza ešte z rannej fázy jeho tvorby, a to konkrétne od vzniku naprosto prelomového titulu v podobe Darmošľapov až po i samotnú premiéru 8½, pričom hneď nasledujúci titul Giulietta degli spiriti, je určite stále v rámci normy, no za to tie nasledujúce sú z môjho hľadiska dosť diskutabilnými, zväčša priemernými príspevkami, ktoré sa vôbec nehodia k predchádzajúcim kvalitám tohto slávneho Režiséra, a tak snáď jestvuje len jedna možná odpoveď, týkajúca sa najmä akejsi „totálnej vyčerpanosti scenárov, tesne visiacich nad režisérovými dielami”, nakoľko už z nich ani zďaleka nemám takú číru radosť, ako tomu bolo predtým. • Síce si ich vždy rád ("premiérovo") pozriem, ale pocity nad nimi sú väčšinou rozpačité, a veď počítajte odteraz so mnou: Medzi rokmi 1972-1987, nakrútil Federico až 8 počinov, z ktorých som iba jednému udelil 80%, a zase inému sotva 40%!, a všetkým ostatným zhodne po šesťdesiat percent, čo vskutku nie je bohvieakou vizitkou, však? • Teraz sa avšak vrátim až takmer na samý začiatok, a to na rannú fázu felliniovských, jednoznačne najlepších vízií: Počas 12 rokov, t.j. od roku 1953 až po rok 1965, vytvoril 7 snímkov, z ktorých som ani jednému neudelil „priemernú známku”, pritom až trom z nich som udelil maximálne hodnotenie, a tak to ostatné si dokážete kľudne i sami domyslieť, to v podstate už hovorí samo za seba. • Na záver sa predsa len opýtam: „Reč je o unikátnom autorovi naprieč celou históriou kinematografie, ktorý si ale naďalej neudržal tak extrémne vysokú úroveň, ako tomu bolo predovšetkým zo začiatku, keď vedľa už zabehnutej scenáristiky, začal rovnako i sám režírovať svoje vlastné scenáre, kedy vytváral jedno lepšie dielo, než to druhé, až sa tým pádom úplne vyčerpal, a tým stratil potenciál pokračovať v tom, čím sa ihneď na úvod zviditeľnil.” • FEDERICA i napriek určitým výhradám, neustále uznávam, no mám taký zvláštny pocit, že je tak trošičku máličko nadhodnoteným? Vďaka prvým piatim titulom, ktoré si obzvlášť cením, ho stále považujem za jedného z najlepších režisérov všetkých čias, a to hneď v tesnej blízkosti KUROSAWU & BERGMANA. (08.08.2023)

Fellini buduje tento film jako podobenství překračování a mizení tradičních hodnot. Paradoxně přitom použil formu televizní reportáže. Bohužel, obojí vyznívá v karikující nadsázce, která Zkoušce orchestru výrazně ubírá na přesvědčivosti. Na jedné straně je sice použít "reportážní" střih, výrazné a viditelné bodové nasvícení, hovor mimo kameru, zdánlivě bezprostřední výpovědi, ovšem na druhé straně Fellini, snad pro technické obtíže nebo pro přílišný perfekcionismus, nepoužil kontaktní zvuk, ale postsynchrony. Podobné je to i s výpověďmi hudebníků, které působí spíše dojmem reportáže z psychiatrické léčebny... Jako podobenství film funguje, jako příběh ovšem nikoli. Avizovaná "malá individuální dramata" se topí pod nánosem umělosti a nepřesvědčivosti. Při vší úctě k Fellinimu, tohle měl asi režírovat jiný režisér... Zajímavé komentáře: Radko, Amarcord_1, sportovec, Petkon (28.09.2008)