Kawasakiho ruže

Zdá se mi, že si pánové Hřebejk a Jarchovský ukousli větší sousto, než pak byli schopni sežmoulat. Třetí hvězdičku přidávám vlastně jenom kvůli hereckým výkonům, jinak za ni podle mého film nestojí. Rozehrává se zde spousta motivů, z nichž některé postupně coby nadbytečné vyvanou jako průvan a už se o nich nic dál nedovídáme. O základním motivu viny a svědomí se zde spíše jen rozmlouvá než hraje, chvílemi to připomíná více psychoterapeutická sezení než drama. Na toto téma byla natočená řádka velmi povedených dramat, možná se autoři měli smířit s tím, že se svou invencí další přidávat nebudou. Za daného stavu se jedná o film naprosto zbytečný. (05.12.2010)

Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta (23.05.2010)

Nejlepší Hřebejk za posledních pět let. Zatímco s komediema poslední dobou bezúspěšně zápasil hlava nehlava, jeho nový počin ukazuje, kterou cestu umí lépe vyšlapávat. Ano, je to ta dramatická, u které jsem jeho režijní styl nepoznal a právě ten je tady docela kvalitní, nejméně o třídu lepší od dob jeho posledních komedií. Hřebejk vždy uměl herce vést a nejinak je tomu i zde. Martin Huba mě herecky nejvíce potěšil, zbytek jen standart. Stejně se ale dostavila spokojenost v porovnání s jinými kinematografickými kousky z našich končin. (31.05.2010)

Když se pan Hřebejk po první třetině zázračně našel a kameraman Šácha docílil jasného bodu, nabral příběh konečně čitelnou linii, bez rušivých odboček a bylo nám dopřáno, odkrýt lidské tragédie, lži a přetvářku. Pohnutky s tím spojené se leckomu mohou jevit tristně banální, zvláště těm, kteří neznají příčiny, jenž je k takovým činům dohnali. Odsoudit a zavrhnout je snadné; dcera Lucie je toho příkladem, ale mají i ti ostatní svědomí bez poskvrnky, to je otázka. Proto je potřeba více takových zpovědí, jejichž popel, ještě stále doutná a nutí nás nepřivírat oči před vlastní minulostí. I toto vzácné shromáždění statečných lidí, kteří se nebáli vzdorovat zlu, je společným bojem proti ztrátě kolektivní paměti, pokud paměť vymizí, přestáváme existovat. (08.08.2010)

Všichni opěvují nového Hřebejka, konečně jiná forma, konečně netragikomický...konečně nudný a nezábavný. Nečekal jsem komedii, nevím proč, očekával jsem něco jiného, více "totalitního" a dějově režimově rozlehlejšího. Nakonec jde vlastně jen o malý příběh dítěte a jeho otců ovlivněný komunistama. Ale nelze Hřebejkovi a Jarchovským nic vyčítat, spíše se mi jen netrefili do noty a já si film tak trošku protrpěl. Až na scény s "primářem Sovou", který je ve své roli nečekaně výborný. (19.07.2010)