Wonder Woman

Nevím. Ne že by mi to vadilo, ale kdybych místo Wonder Woman mohl o dvě hodiny dýl spát, asi bych to považoval za lépe strávený čas. Úvod na ostrově Amazonek je pastva pro oči, akční scény jsou vcelku fajn do té doby, než se rozjede snyderovský digibordel, kdy všechno bouchá, svítí, je zpomalené a vypadá jak z blbé videohry, a Gal Gadot to sekne. Hraní jí sice moc nejde, ale vždycky vedle ní naštěstí stojí Chris Pine a je dostatečně cool a zábavný na to, aby to nějak dotáhl do konce. Bohužel to celé má minimálně o půl hodiny víc, než by mělo mít, prostřední část s legráckami v Londýně není zdaleka tak vtipná, jak by si tvůrci asi přáli, a zprasené finále bohužel ukazuje, že se Warneři stále nepoučili z chyb, které trápily jejich předchozí filmy. A já popravdě nevím, jestli na to budu mít náladu i příště. (31.05.2017)

Šestákové dobrodružství přinášející nostalgii a naivní ideály stejně jako první kapitán Mérika či Sky Captain and the World of Tomorrow, citelný ženský vklad autorky Zrůdy (výsměch mužskému šovinismu), funkční zasazení do historického (sic nepříliš reálného) rámce a pulsující srdce hlavní hrdinky, které svou čistotou do našeho světa nepatří. Logika jednání nebožské stafáže sice pláče a natahuje se čas, než Diana ukáže Áreovi „nedovolené bránění“ a pošle ho na dobu neurčitou na trestnou lavici, ale kvůli Gal Gadot se to vzpíraní tanků uprostřed tradičního finálního digisajrajtu dá vydržet. U BvS jsem napsal, že pokud umí Wonder Woman vařit, má u mě šanci. Beru zpět. Vařit budu já; ona ať odpočívá a ve volných chvílích zachraňuje svět.. (21.11.2017)

Chjo, proč u nás musí žebříčkům návštěvnosti dominovat něco tak v druhé půli vypravěčsky rozpadlého a přívalem atrakcí ubíjejícího jako PIRÁTI Z KARIBIKU: SALAZAROVA POMSTA, když je v kinech nejlepší celovečerní film se superhrdinkou. (Ok, konkurence - CATWOMAN, ELEKTRA ad. - je bídná, ale i tak.) Film, na kterém je nejlepší, na kolik se vymyká požadavkům na komiksový blockbuster zapadající do širšího universa: žádné - pokud je mi správně známo - rozšíření vyprávění do jiného média; až na rámující úvodní a závěrečnou sekvenci a jednu fotografickou momentku absence návaznosti na další tituly ze sdíleného vesmíru; příklon k hrdé pokleslosti (blíž to má ke campu než v této souvislosti častěji zmiňovanému pulpu alias braku), kdy inspiračním zdrojem nebyla válečná propaganda (jako u KAPITÁN AMERIKA, s nímž je WW zavádějícím způsobem srovnávána), ale rané komiksy známé třeba z řady DCKK; stylistická eklektičnost, kdy se s proměnou prostředí či času změní i převládající barevné ladění i velikost rámování; nenapodobování jiných děl, a pokud, tak leda pro vymezení se vůči nim (Wonder Women na rozdíl od Supermana /1978/ nemá lidský kostým šedé myši, ale obléká si šat sufražetek); hravé podvracení určitých superhrdinských klišé (Chris Pine jako dáma v nesnázích) i společenských a stylistických norem (Chris Pine je určen pro pohled)... V mnoha ohledech je to konvenční (výstavbou, dvěma liniemi akce, obměnou mýtu hrdiny za mýtus hrdinky atd.), i tak ale radost nemalá. (21.06.2017)

Láska na všetky pohľady. A najlepší DC od Man of Steel. Parádne zachytený stret fantasy sveta skrytého ostrova s jeho čistými hodnotami a ideálmi, so svetom reálnym v jeho historicky najťažšom období, aké pamätáme. Dve šikovne napísané, a po celú dobu presne režírované postavy, zastupujúce tieto dva svety. A ich prehlbujúce sa vzájomné porozumenie a nevyhnutná náklonnosť. Podarilo sa nejakej inej komiksovke s tak silným fantasy backgroundom tak trefne nastaviť zrkadlo svetu? Wonder Woman má srdce, ctí predlohu, je chytrá, sexy a nemá jediný hluchý vtip. Štyri a pol. (06.06.2017)

Když Kapitán Homokokot konečně podlehne genderovým přetlakům a nechá si přišít kundu, změní se v mimořádně nesympatickou prkennou Židozonku s tak dokonalým šišoidem na krku, až má jeden při pohledu na něj neodolatelnou chuť šoupnout ho zadákovi do mlýnu a pokládat pětky. Takže jediným trochu seksy rozptýlením je první dvacetiminutovka, kdy může divák, znechucený zajisté urputně depilovanou Icákou Rabínovou, alespoň úchylně přemítat nad kapku prošlým, ale pořád jedlým sendvičem, obloženým Bobinou Piš a Mrs. Nýlsenovou. A pak už následuje jen obvyklá pícnina pro dementy, řecká mytologie pro zvláštní školy a Kapitán Homokokot ryloudyt s androgynně feministickým poselstvím pro škaredé týnejdžerky s kníry, nezletilé pokojové masturbanty a otylé chovatelky koček za zenitem. Sice s fokusem na Velkobrity a asi proto méně patetické, nicméně pořád anemické, mentálně nestravitelné a zdravotně závadné. Ono sledovat totálně koženou vypleštěnou izraelskou štěrbinu, jak v neušpinitelném plážovém outfitu zajišťuje klid na Západní frontě, potírajíc světelným bitchíkem a kanálovým poklopem kulometná hnízda císařské armády, to je něco, jako čumět v nekomediálním spektáklu na Miče Bjůkenena, kterak v těch svých červených trenkách a s kovovými předloketníky mlátí na pobřeží v Palm Bitch třeba Godzilu a se seriózním výrazem u toho dělá na povislých kozách TA-BLE-TY. A u takovéto sofistikované podívané se buď můžete v záchvatu huronského smíchu poprskat lahváčem, anebo si samým napětím retardovaně cucat palec v klecovém lůžku a polámanýma pastelkama s mohutným přetahováním kompulzivně vybarvovat omalovánky se Supergejem. (03.07.2017)