Melancholia

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

Asi jsem čekal od Melancholie trochu víc, ale rozhodně nemůžu říct, že bych byl zklamán. Technická stránka filmu výborná (btw, nebyla tahle hudba už někde jinde?), obsahová slušná (až na občasný art na úkor jasnosti), zkrátka téměř klasické severské drama, tedy až na tu sci-fi složku na začátku a v závěru filmu. A samozřejmě jasným tahákem bylo takřka špičkové herecké obsazení (min. na evropské poměry) a vykreslení charakterů postav (i když do teď jsem nepochopil motivy jednání Justine v podání mé oblíbenkyně Kirsten). Závěr nebyl špatný, ale tím, že ho režisér odtajnil už nazačátku, nedal možnost nějaké větší emoční odezvy od diváka, který se sice cítil stísněně, avšak už ne napjatě. Od Antikrista dobrý posun směrem nahoru, přesto více než 4* si film nezaslouží. (15.10.2011)

Melancholická nálada, umělecké kompozice, vážná hudba, astronomií ovlivněné téma. Postavy, které nejsou psychicky vyrovnané a většinu filmu stráví v jakémsi stádiu polospánku. Děj, který je těžko pochopitelný a z velké části se dá považovat za pouhou metaforu. Na co? Těžko říct, odpověď hledejte po zhlédnutí sami. Melancholie nic nevysvětluje. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených (jamka č. 19), mnoho scén se pohybuje na hraně reality a představy, mnoho detailů je na první pohled přehlédnutelných. Lars von Trier zkrátka točí 'jiné' filmy a místy by se mohlo i zdát, že svou snahou o působivou, uměleckou atmosféru zabíjí jakékoliv náznaky příběhu a dějového posunu. Ano, možná je to pravda, i já ostatně často sdílela Sutherlandovo nepochopení a jistou iritaci k chování hlavní hrdinky. I tak mi ale zůstane Melancholia v hlavě jako film, při kterém si nikdo v celém kině nedovolil narušit hrobové ticho (což se mi v Británii stalo poprvé), který ve mně evokuje neustále další interpretace a myšlenky a po jehož zhlédnutí mě napadlo jediné slovo: "Wow." (30.09.2011)

Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel. (06.06.2011)

Dost často jsem si v duchu (a pak i nahlas) říkal, ať si Trier ty svoje vize a filmové postupy strčí do oněch míst, z ještě výraznějšího zklamání mě vyváděla nápaditá až magická kamera, John Hurt, Kirsten Dunst nebo Kiefer Sutherland. Trier je z pochopitelných důvodů oslavován i zavrhován, bohužel tentokrát jsem si s ním ÚPLNÝ konec nechtěl udělat hezký. Naše poslední schůzka v podobě Dogville totiž skončila silným rozčarováním až znechucením, Manderlay ani Antikrista jsem si přes práh pustit nenechal a ani tentokrát se mé artové já (zda-li ještě nějaké vůbec je) nechytalo.. Beru, že Trier nutí přemýšlet a do světa nevypouští vůbec hloupé věci, ale tenhle jeho negativistický koncept jsem si neužil, vlastně jsem si ho po pár desítkách minut ani užít nechtěl!! Nechtěl bych vidět, co se v Trierově hlavě občas odehrává.. (09.12.2011)