Melancholie
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Réžia:
Lars von TrierScenár:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrajú:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (viac)Obsahy(1)
Druhý diel „trilógie depresie“ o dvoch sestrách, z ktorých tá mladšia sa práve vydáva. Svadobná slávnosť sa odohráva na starobylom vidieckom sídle. Sviatočnú náladu však pokazí náhla hrozba v podobe červenej planéty s názvom Melancholia, ktorá vystúpila spoza Slnka a pre Zem znamená bezprostrednú katastrofu. (ASFK)
Recenzie (1 201)
Áááá-Fish, já tě zabiju, takovej spoiler :D Bohužel máš ale pravdu - asi nejzajímavější věcí ve filmu, je skutečnost, že John je zřejmě kůň. Já snad jen dodám, že nic prázdnějšího a zároveň nabubřele unikátně rádoby velkolepýho jsem dlouho neviděl. Je to (z mého hloupého pohledu) o lidský vesmírný/nesmírný sobeckosti... De fakto taky obsahuje pár jinejch jednotlivejch filmů (ber s nadsázkou) ... Cestu, Rodinnou oslavu, ale všechny jen tak zmíní a jde zase dál svou cestou, necestou ... Nosnej námět prima, vcelku by mě zajímal film, který by natočil někdo, kdo by neměl potřebu mít v půlce záběrů pohled na kozy v svatebních šatech, ale spíš by řešil psychologii lidí, davů, světa... a ne tupej smutek 2,5 lidí z "horních" 100.000... Jamky No.19 jsem si popravdě ani nevšiml, mostku přes který "nešlo" přejet už ano... ale dělat z toho umělecký záměry, to je na mě teda dost silnej šálek debility... Kirsten Dunst v nejprotivnější roli, v jaký jsem jí viděl, Kiefer Sutherland naopak skvělej, být to spíš o něm nebo z jeho pohledu, určitě půjdu s hodnocením o něco výše. ()
Samotný příběh není příliš podstatný...jde o atmosféru celého filmu a perfektní mix hudby, lokací a kamery, který von Trier předkládá. Tak zvláštní pocit osamělosti a stísněnosti jsem z filmu už dlouho neměl. ()
Rozporu plné pocity z Melancholie. Určitě film pro náročné oko diváka, za které bych se rád považoval. Film záměrně rozdělený na dvě části, na dva děje, které na sebe navazují. Zatímco první část, na mě působila jako podprůměrný snímek s nezáživným dějem, tak druhá část si mě naopak získala. Nadruhou stranu z hudby šlo v Melancholii vytřískat mnohem víc, především když právě na hudbě tento snímek stojí. Lehčí nadprůměr, možná po delší době se na Melancholii budu dívat jinak. 55% Zhruba půl rok po zhlédnutí a plno průměrných, ale i dobrých filmů se mi vytrácí z hlavy... jen ta Melancholie stále zůstává. +20% ()
Bylo to tak nesmírně težkomyslné, zádumčivé a umělecky hovno-říkající, že jsem měl chvílemi chuť radši spáchat sebevraždu, než abych tenhle exkrement dokoukal ve zdraví do konce. Ale jedno mi to naštěstí připomnělo, nežeň se, vole! ()
ocenenia : European Film Awards 2011 - Najlepší film ◘◘◘◘ Slovami Triera: "Everything is going to Hell, but we should smile all the way" ()
Čo to sakra malo znamenať? Nenachádzam ani správne slová na vyjadrenie pocitov, ktoré tomuto filmu prenechávam. Bol tak miestami od veci, že sa mi na to ani kukať nechcelo. Vizualizácia poteší, ale zvyšok stojí za poriadne hovno. Že planéta narazí na zemský povrch to malo akože čo znázorňovať/znamenať? A tá banálna svadba...? Do kopy to dáva neúplný súbor roztrieštených pocitov, emócií a kto vie čo ešte. A pravú podstatu film rozhodne nemá. Aspoň podľa môjho úsudku. Bože, že ja som to nemal kukať. Aspoň vidím ako sa dá dobre začatá práca úplne zničiť... 30% ()
Fašistický primitív natočil blud, aký sa môže zrodiť len vo fašistickej hlave. Teraz som v takom stave,žeby som tomu hajzlovy rozpáral brucho a obesil na jeho vlastných črevách. ()
Příliš patetický začátek filmu, zdlouhavé, monotematicky depresivní. Vždy ve filmech nemám ráda moc "narafičené" scény. Líbila se mi vizuální a hudební stránka, herecké výkony Charlotte G. a Kiefera. Celkově opravdu moc dlouhé a nevidím příliš hlubší smysl tohoto dílka. Spíše jsou to opět nějaké běsy režiséra na filmovém plátně. Když si budu chtít pustit něco o naší Zemi a lidské společnosti, vždy zvítězí Baraka - Odysea země. A konců světa už tady bylo dost a dost. ()
moja zaujímavosť: Michael (Alexander Skarsgard) nosí hodinky značky Eterna KonTiki Date. (dyfur) ()
Musím říct, že tohle byl jeden z nejzásadnějších filmů mého života. Nejvíce mě dostávala hudba, to musel složit nějaký totální genius. Celá atmosféra byla magická, schizofrenická, nejasná, strašidelná, bezmocná. ()
Tak to je poprvé (a doufám ve skrytu duše, že naposled), co mě Trier neuchvátil. Kýčovité obrazy na začátku navodí tu atmosféru, kterou to má mít a se kterou to Lars tak umí. Předlouhé záběry, ztuhlost a emoce ve tvářích, které můžete sledovat celou první část, vás přesvědčí, že se na Larse taky koukáte. Dokonce vám vštípí charakter postav opět vskutku mistrovsky. Pak? Pak to začne rapidně klesat, na rasanci ubývá a vy jen marně přemýšlíte, proč některé hry s obrazy znovu a pořád dokola nadhazuje. Nebo aspoň já přemýšlela. Antikrist takový prostě byl a já mám trochu dojem, že se Trier z úspěchu předchozího díla rozhodl pokračovat v tom samém duchu (rozuměj co do obrazotvornosti, rozdíl ve scénáři je patrný). Jenže, ejhle, to není důvod, proč zrovna já na něj koukám. Chybí mi tu jeho životní ironie (číslo 18 jsem teda nerozklíčovala-mám za to, že každé běžné golfové hřiště má 18 jamek-to je jako kdybych hloubavě řešila 687 fazolí), chybí mi ta dokončená pointa kdo komu a za co a v neposlední řadě mi chybí šance, kterou s jeho snímkem dostávám: přemýšlet nad filmovým počinem ještě pár dní. Budiž zapomenuto. ()
Už jen to, že film neřeší samotnou apokalypsu, nýbrž chování pár severských duší před koncem je chválihodné. Ale jakým způsobem! V první části se marně snažíme přijít na to, co se hrdinům honí hlavou a co je k některým činům vede. Šokováni se přesouváme k druhé části, uvekteré postavy pomalu odkrývají svůj závoj a my se nabouráváme do jejich křehkého nitra, víme, že ten nekonečný chlad nemůže jen tak. Byla jsem vtažena, přemýšlela jsem (moc) a gradující hudbou a hypnotickými obrazy se nechala umlčet. ()
Dvě hvězdičky dávám jen tak leda za střih, kameru a herecké obsazení. Asi jsem hold blbá, ale ten film jsem fakt nepochopila. Kdybych si nepřečetla o čem to má být, tak to nevím do teď. Už jen proto, že na mym pc nebyla žádná rudá hvězda vidět na tom nebi. Pořád jsem nechápala o co tam má jít. Samý hrc prc někam. Nevěsta se tvářila jako když kousala šťovík, furt jí nic nebylo pod nos a scéna, že se prostě sebrala z hostiny a šla "pokropit" golfovej trávník....no jak jsem řekla, asi jsem fakt blbá. Po hodině jsem toho měla dost. Protože jediný, na co se ještě tak daleko koukat byl Alexander Skarsgård...ten pak v půlce filmu odešel a druhá část byla o její sestře, která mi byla krajně nesympatická...no jak jsem řekla, asi jsem hold blbá a nemám mozek na tak vrcholně intelektuální dílo... ()
na tento film jsem se těšil, i když na Triera mám rozporuplný názor a poslední Antikrist se mi nelíbil. Zpomalené záběry na začátku mi přišly hodně zajímavý, ale to bylo asi vše. Do děje jsem se nějak nedostal a nechápal jsem pořádně chování postav, nebo co s nimi režisér zamýšlí. Chápu že to měl být depresivní film a v obavách před blížící se planetou, ale pochopení mně nezasáhlo - to planeta měla větší štěstí. Prostředí a zajímavé obrazy byly na filmu to pozitivní, narozdíl od kamery na kterou jsem se nezvykl za celou dobu. Lepší dvě hvězdičky. ()
Toto je první film, ve kterým se mi líbila Kirsten Dunst. Kvůli ní jsem to dlouho odkládala a udělala jsem dobře, neb má averze zemřela spolu s ní. ()
Nesmírně tíživá a hustá atmosféra a krásně tragické "živé obrazy" jistě Melancholii vyzdvihují nad průměr současné filmové tvorby, ale dodívala jsem se na ní jen s největším vypětím sil. Možná i to byl ale Larsův záměr. ()
Moje první setkání s Trierem dopadlo špatně. Ta úvodní scéna je ještě celkem zajímavá, ovšem pak přijde roztřesená kamera a pár někde v autě. To by taky ještě nebylo tak zlé, on se Trier sakra snaží, aby to působilo nějak zajímavě, bohužel skutek utek. Celou první půlku nás čekají homevideo záběry ze svatby, všichni mluví, pár hostů včetně nevěsty se zhroutí a to je celý. Žádná hloubka, prostě pokus o drama, bohužel něco takového s ruční kamerou fakt nenatočíte. Takže je to neskutečná nuda. Pak přijde polovina druhá, kde už je konečně ten sci-fi prvek (ale než se k němu dostaneme, vyslechneme si ještě spoustu rádoby hlubokých řečí), jenže ono to nudí i přes to všechno, dokonce se mi tam ten sci-fi prvek zdá trochu zbytečný. Navíc ani jako drama to nic moc není, ten příběh není dostatečně silný a propracované postavy to taky nemá. Druhou hvězdičku tomuhle filmu dodalo posledních 10 minut, protože to konečně mělo grády, konečně to mělo něco do sebe, přesně něco takového jsem od toho čekal. Jenže 10 minut nezachrání 120 minut nudy. A jestli je tohle art, tak možná jenom pro běžného diváka. Na nějaké hlubší myšlenky si to netroufne. 2* ()
Deprese,melancholie,bezmoc.Ač není Melancholia tak "náročná" jako předchozí režisérův počin,těsně po jejím skončení jsem jen tupě hleděl na plátno a moje pocity byly srovnatelné s těmi,které ve mě vyvolal zhruba před rokem právě Antikrist.První půlka funguje jako vztahové drama a beze zbytku si ji pro sebe krade Kirsten Dunst.Za sebe musím říct,že právě v první kapitole jsem nepochopil,proč se určité věci dějí tak jak se dějí.Druhá kapitola pak funguje jako stísňující čekání na konec světa.Trier nám i protentokrát naservíroval dílo,které zcela určitě není pro každého,dílko a které si určitě zaslouží víceré shlédnutí...90% ()
Scénář filmu Melancholia si Lars Trier (tenkrát ještě bez von) přečetl již v dětství, a zde je jeho zkrácené znění: _____ Ondatra přitiskla čumák k oknu verandy a upřela zrak do tmy: "Tohle není normální déšť," řekla. - "Deště jsou někdy nenormální?" zeptal se muminkův tatínek. "Smím vám nalit ještě skleničku?" - "Tak třeba trochu," odvětila ondatra. "Děkuji, děkuji. Už je to lepší. Velký zánik, co nás čeká, mně moc velké starosti nedělá, ale když k němu má dojít, nerada bych, aby mi přitom bylo zima na bříško." - "Naprosto s vámi souhlasím, pochopitelně," přitakala jí maminka a dodala: "Tenhle déšť snad ale není předzvěstí zátopy?" - "Paní, vy nevíte, o čem mluvím," pronesla ondatra vážně. "Necítila jste poslední dobou ve vzduchu něco zvláštního? Neměla jste nějakou předtuchu? Nemrazí vás někdy v zádech?" - "Ne," odpověděla muminkova maminka udiveně. - "Je na obzoru nějaké nebezpečí?" zašeptal Čenich a zadíval se na ondatru. - "To nikdy nevíme," zamumlala ondatra. "Vesmír je tak veliký a země je děsně malá a ubohá ." ... Příštího dne bylo zamračeno. ... "Poslyš!" zavolal na ondatru muminek. "Čím to je? Proč je všechno šedé?" - "Neruš mě," odvětila ondatra. "Běž si hrát! Hrej si, dokud můžeš! V té věci stejně nejsme schopní nic udělat, a tak je nejlíp brát všechno filosoficky." - "Co se má brát filosoficky?" vykřikl muminek. - "Zánik světa," vysvětlila mu ondatra klidně. ... "Já nechci zaniknout!" vykřikl Čenich. "Našel jsem jeskyni! Nemám na zanikání čas!" ... Nyní bylo nebezpečí pojmenováno. Kometa! Muminek se podíval na nebe. Bylo šedé, klidné a všední. Jenže teď věděl, že někde za mrakovou pokrývkou na ně letí planoucí hvězda, kometa s dlouhým zářícím ohonem, a čím dál víc se přibližuje ... Pátého srpna už ptáci nezpívali. Slunce svítilo tak slabě, že je bylo sotva vidět. Nad lesem však stála kometa velká jako kolo vozu a kolem ní byl ohnivý kruh. ... "Ondatra říkala, že dnes večer spadne kometa do zeleninové zahrádky," pravila muminkova maminka. "Ale budiž. Aspoň si nemusím dělat starosti s pletím. Představte si, že ten vesmír je opravdu černý! Nezjistil jsi to zrovna ty?" - "Samozřejmě že ano," odpověděl Čenich a trochu se mu zlepšila nálada. "Všechno jsem vám vypátral. Také se můžete schovat v mé jeskyni, až kometa přiletí." ... Když se potkali, neřekli si ani ahoj. Jenom běželi. Za nimi skákalo kotě. A nad nimi kometa řítící se stále blíž k muminímu údolí ustrnulému hrůzným očekáváním. Ještě šest minut ... V písku se těžko utíkalo, běželi pomalu jako ve zlém snu. ... A najednou se ochladilo, ocitli se v jeskyni a tam hořela petrolejová lampa, jako by se vůbec nic nestalo. ... V téže vteřině se žhnoucí a ohněm zahalená kometa dostala nejblíže k zemi. Petrolejová lampa se převrátila do písku a zhasla. ... Pevně se navzájem drželi zalezlí do nejhlubšího zákoutí jeskyně a poslouchali, jak do vany na střeše jejich skrýše bubnuje sprška meteoritů. ... Skála kolem nich se celá otřásala a chvěla a kometa vyla jako divá - jestli tak ovšem neječela země. Dlouho tiše leželi a drželi se jeden druhého. Venku duněla ozvěna drcených skal a pukající země. Čas se úděsně táhl a každý z nich se cítil docela opuštěn. Když podle jejich zdání uplynula celá věčnost, zavládlo všude naprosté ticho. Ať poslouchali, jak chtěli, bylo venku opravdu ticho. "Maminko," zašeptal muminek. "Už jsme zanikli?" - "Máme to za sebou," odpověděla maminka. "Možná jsme zanikli, ale rozhodně to máme za sebou." (Citace z knihy "Kometa", kterou napsala švédsky píšící finská spisovatelka Tove Jansson v roce 1946, přepracováno v roce 1968) _____ Trier, dnes již dospělý, konečně ukojil to dlouhé lidské čekání. Ke konci filmu ponechal jen inteligentní a již mrtvou, čisté dítě a normální živou. Hádejte, kdo z nich se bál nejvíce? ____ Za obrazové sekvence prvních deseti a posledních dvou minut za doprovodu božského Wagnera bych dala 10 hvězdiček, kdybych mohla. Vše mezitím je naprosto zbytečné - lidé jsou pořád stejní. Takže celkově jen za tři. Počkám na konec roku 2012, pak možná přidám ... těch zbývajících sedm. () (menej) (viac)
Súvisiace novinky
Kino Světozor slaví Patnáct let
Čeká vás velká nádhera a trochu i melancholie. Kino Světozor dostane občanku a oslaví to filmovou přehlídkou Patnáct. Během týdne od 24. do 30. května uvede 15 největších hitů i srdcovek týmu, který… (viac)
Best of 2011 dle vybraných uživatelů
Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (viac)
Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel
Byl by asi hřích, kdyby mu dříve nebo později taková role nespadla do klína. Stellanův syn a hvězda seriálu Pravá krev se ze všech sil snaží rozběhnout filmovou kariéru. Po Melancholii, remaku Straw… (viac)
Melancholická Kirsten Dunst
V restartu Spider-Mana bude její postava přeobsazena podstatně mladší herečkou, tudíž má Kirsten důvod na trochu smutku. Stejně tak Kiefer Sutherland (zrušili mu 24), Alexander Skarsgard (nezískal… (viac)
Nemohu konkurovat zdatnějším hledačům symbolů, na to mi chybí erudice a ostatně i trpělivost a motivace, nicméně láká mě, abych si u Melancholie taky zkusil vykládat planety. Učiním tedy z této nouze ctnost a popíšu jenom, co se mi v kině honilo mou selskou hlavou. Monumentální úvod opěvující důstojný majestát vesmíru (s krachem v závěru), doprovázený podmanivou hudbou a obrazy à la fotografie Annie Leibowitz (jejichž původně magický styl se postupně stává obecnou obehranou manýrou) jakoby předem ukázal vývoj celého filmu, aby nemohlo dojít k mylným nadějím. Snově táhlý pohyb postav, jež nemohou uniknout své noční můře, následně přejde do dění na boháčské svatbě, která opět navenek působí velkolepě, ale je prázdná a obyčejná, ba ještě obyčejnější. Sensibilní „jak jsou věci správně“ Justine postupně podléhá svému smutku z prázdnoty, kterou se snaží alespoň zakrýt (když ne zaplnit) drobnými revoltami. Svatba pochopitelně končí neslavně, to už by mělo být jasné. Ostatně jediné, co celou slavnost a dá se říct i celou první část pojilo do homogenního celku, byl všudypřítomný dokonalý a přírodně majestátní Justinin výstřih, což je poznatek, na který jsem obzvlášť pyšný, jakkoli mi na to asi nikdo neskočí. Po první části jsem získal dojem, že žádný konec světa se nekoná, že Melancholia je prostá metafora pro smutek a depresi, která přes všechnu nádheru našeho mikrosvěta dopadá na člověka jako nezastavitelná planeta. Druhé části dominuje „jak by měly věci vypadat“ Claire, která udržuje za vydatné pomoci technokratického manžela chod domu a života vůbec. Když konečně začne propadat panice i ona, její z hlediska dvou základních emocí filmu indiferentní manžel dost sobecky zmizí a Justine se vymotá ze dna deprese (mimochodem dokonale ztvárněné), začne být jasno, jestli úvod filmu byl nebo nebyl pouhá vějička. Justine začne působit velmi samostatným dojmem a přebírá iniciativu, ačkoli svůj stín překročit nedokáže — dlužno ale dodat, že na rozdíl od Claire měla na vzpamatování několik týdnů času. Odmítá jako zbytečné a ponižující návrhy své sestry, která chce, aby vše alespoň bylo pěkné, když už je ten konec; rezignuje na vše, vše podřídí svému smutku z prázdnoty života a světa. Ale dětská mysl jejího synovce na ni zapůsobí natolik, že nikoli poprvé projeví svůj smysl pro prapůvodno a zbuduje onu magickou jeskyni, přístřešek z větví, návrat ke kořenům a k věcem, jak jsou správně, odhlédneme-li od posledního tenkého nánosu historie lidství, civilizace, chcete-li. Snad se to může zdát přitažené za vlasy, nebo naopak příliš primitivní, ale proč ne. Film tohoto druhu může mít tisíc výkladů a každý může mít pravdu. Jednoznačně, jakkoli chladně a vyumělkovaně chvílemi působí, je Melancholia asi nejpůsobivější (ve smyslu nejmonumentálnější a nejmrazivější) film, který jsem v poslední době viděl. A to nemluvím o nezvyklém pojetí konce, odehrávajícího se mimo civilizaci, v luxusu a o samotě, bez obvykle zobrazované davové hysterie, rabování, televizních vstupů a podobně. A co se týče podivné trajektorie planety několikanásobně hmotnější než Země? A devatenácté jamky? Osobně bych v tom, snad souhlasně s vyzněním celého filmu, viděl toto režisérovo poselství: „Moc řešíte, a houby z toho.“ () (menej) (viac)