Tout va bien

Všechno je v pořádku je Godardovou revizí levicových politických ideálů a zároveň také jeho vlastní sebereflexí. Podle jedné verze je film spíše Gorinovým dílem (s ohledem na tu Godardovu závažnou nehodu), podle jiné však obě herecké hvězdy odmítly natáčet jen s Gorinem a požadovaly Godarda. Ať je to, jak chce, výraz a způsob filmu je především godardovský. Navíc, velmi osobní, umožňující Godardovi sebereflexi. Což však nijak neumenšuje ani jeho kritičnost, ani jeho neustálé tendence k provokování. Ta jistá desiluse z vývoje však není příčinou k hoři, nýbrž výzvou k novému odhodlání cele naplnit proslulé francouzské heslo svoboda, rovnost, bratrství. A tak Godard nejen brechtovsky boří bariéry mezi dílem a divákem, ale stejným způsobem plane po zbourání všech třídních rozdílů a vzájemných sociálních překážek. Zástupcům politických stran jde vždy především o získání podílu na moci a odboroví předáci jsou obvykle uspokojeni dosaženým postem, člověk obyčejný pak cítí zejména bezmoc a jeho frustrace se pak promítají do pomstychtivosti. Vlastně se toho do dnešních dnů příliš nezměnilo, výkony dělníků se stále zvyšují, říká se tomu dosažení efektivnější produkce, a to vše v zájmu vyššího zisku, neboť to je jediný oficiálně přijímaný odznak úspěchu. A ze všech těch vznešenějších myšlenek lidského intelektu se mezitím stalo konzumní zboží, vždyť vše lze s trochou šikovnosti zpeněžit, tedy "jedině správně" zhodnotit. Hlavním prostředkem reflexe je manželský pár Jacques neboli On (Yves Montand) a Suzanne neboli Ona (Jane Fonda). A oni, toť Godardova výzva intelektu, neboť i ten je vlastně často zneužíván a promarněn jiným zájmům, jež nemají již mnoho společného s vlastním lidským bytím. Z dalších rolí: spontánně zadržovaný ředitel Marco Guidotti (Vittorio Caprioli), spontaneitou zaměstnanců zaskočený zástupce odborů CGT (Jean Pignol), nebo ti nejvýraznější z odbojných zaměstnanců jako již starý Georges (Louis Bugette), ředitele šikanující Lucien (Éric Chartier), Fréderic s knírkem (Pierre Oudrey) nebo o poměrech zpovídající se Georgette (Hugette Mieville). Všechno je v pořádku je Godardovou sebe-výzvou i sebe-reflexí. Spontánnost je předností lidského bytí, právě ona narušuje veškeré statuty quo, jež sice slibují jistoty, avšak jejich zájmem je jen udržení daných a zavedených sociálních struktur. Godard nemilosrdně demaskuje uspokojení a blahobyt i vlastní nitro. (25.07.2024)

Začátek vyhraněně politického filmu působí svěže, nejedna z následujících pasáží únavně; režisér mísí kritiku se sebekritikou (až k sebeparodii?), což umí jako málokdo, a hvězdná dvojice beze zbytku plní, co se od ní očekává. Ne že bych se nějak zvlášť bavil nebo se cítil osvícen, ale řekl bych, že film Godardovi ostudu nedělá. Líbil se mi pohled jistého kritika: zpráva o deziluzi nakročená k dystopii. (05.10.2021)

To teda bylo zase vyčerpávající. Jedná se o v pořádí třetí film, který jsem od Godarda viděl a zdá se mi, že je neschopným vypravěčem. Na začátku (než se zcela přesuneme do reality fikce) říká, že aby film někoho zajímal, tak tam musí hrát hvězdy a být tematizovaná láska. Samozřejmě to není pravda, o čemž svědčí pouhých 171 ohodnocení, což se mi zdá málo na film od takto slavného a opěvovaného tvůrce. Esenciální je zdařilé vyprávění a filmy, které po dekády "přetrvávají" mezi lidmi jsou takové, které uspějou ve všech 3 kvalitativních rovinách (formální přesnost, význam vyprávění, zábavnost). Je tedy pravda, že postupem času se i ony kvalitní filmy stávají přehlíženými (protože přístup většiny lidí je dost laxní a nepociťují potřebu nakoukat vše, co za ten čas stojí), ale záleží na tom, jak rychle se na ně "zapomene". Přijde mi, že na Tout va Bien se již zapomnělo - a to navzdory tomu, jak originální a "jiný" v mnoha směrech je: Zprvu jsem byl nadšen vystavěnými kulisami masokombinátu, jehož profilovým průřezem projíždí kamera. Rovněž jsem byl nadchut vedlejší postavou ukecaného šéfa firmy, který dostavá zasloužený kartáč od svých podřízených. Godardovým problémem (minimálně na poli tohoto díla) však je, že nedokáže příliš zaujmout skrze (hlavní) postavy, zainteresovat diváka do jejich osobností (natož jejich milostného vztahu) a pak skrze ně vyprávět příběh, v němž budou ukryta všechna témata, která si tvůrce předsevzal. Příběh je konstrukce, která však nesmí působit vykonstruovaně. Godard je však zde příliš distingovaný, odosobněný, umělý a esejistický. Obě hlavní postavy jsou prvních 40 minut dost netečné, takže když pak boří čtvrtou zeď a vypráví o sobě divákovi do kamery, tak jsem měl problém udržet pozornost, protože jsem je měl u prdele i s jejich problémy. Obsahově mi to zkrátka bylo celé volné, ač témata, které autor pojímá rozhodně zajímavé jsou. Rád bych se podíval na všestranou kritiku špatných pracovních podmínek, společenské dezorientace, nedomyšlených stávek, slepého revolučního ducha, levicových myšlenkových směrů a pokrytectví těch, kdož je hlásají - avšak vzhledem k tomu, jak je to nedobře odvyprávěné, neprokreslené a úsečné, tak mě to nechalo zcela chladným a ani mě to nijak neosvítilo. Proto jsem se po většinu filmu nudil. Proto tento film považuji za tvůrčí selhání. (08.02.2024)

Film jako varování pro ty, co zapomněli žít po Květnu stejně tak, jako žili v Květnu. A zároveň jako výzva pro ty, co chtějí žít podle Května i po něm, i když při něm ještě nevěděli co znamená. Protože Květen 68 neměl být nikdy cílem, ale začátkem (obdobně jako události "Číňanky" měly být pro studenty objevjící revoluční ideje jen první krůčky). Stejně tak příběh Jeho a Jí je pohybem od "revolučního" jara po šedivou realitu roku 1972, kde Květen slouží hlavně k tomu uvědomit si, o co v něm šlo. O to, že se v něm ukázala ochota jedněch bojovat za něco nového, a ochota druhých udržet status quo. Deziluzi nad selháním odborů, komunistické strany i nejistota nad vlastními ideály z Května tak stojí na počátku toho, co si má, nebo měl každý (v tomto případě levicový intelektuál) uvědomit - jde o to hledat nové obsahy a nové formy, mimo rámec kapitalistického konzumního systému. P.S. Z autorské dvojice je větší díl odpovědnosti za tento film spíše na Gorinovi, než na Godardovi. (28.02.2013)

V naší moderní společnosti jsou revoluce vzácné. A časy, které následovaly po květnu 1968, byly skutečně revolucí, i když v Evropě poměrně měkkou. Nejprve tu bylo hnutí za občanská práva proti segregaci. A pak tu byl odpor proti strašlivé a nesmyslné vietnamské válce. Spustila protikulturu, hippies a květinovou sílu a nové metody sociální interakce. Africké nacionalistické hnutí si užívalo nově nabyté svobody a v Latinské Americe se zhroutily diktatury. Při zpětném pohledu mnohé z nových nápadů nemusely být životaschopné a často dokonce dekadentní. Pro mě je film inspirativní, protože ve vyprávění používá skutečně alternativní techniku. A protože jde o reflexe současných myšlenek a vývoje. ♣ Francouzský filmový producent Jacques (Yves Montand) a americká rozhlasová reportérka Susan (Jane Fonda) mají poměr. Píše se rok 1972 a oni přemítají o událostech ve své kariéře, zejména po květnu 1968. Jacques točí reklamní klipy, ale cítí se z toho nešťastný. Doprovází Susan na rozhovor s manažerem masokombinátu Salumi. Těsně předtím, než vstoupí do budovy, je však zahájena divoká stávka, kanceláře jsou obsazeny dělníky a manažer je zajat jako rukojmí. Úředník komunistického svazu CGT je zuřivý a stěžuje si na nedostatečnost jejich jednání. Manažer používá urážlivé výrazy, ale je také flegmatický a hájí konzervativní podnikatelské názory. Slyšíme také názory a pocity některých pracovníků. Jacques a Susan jsou zavření společně s manažerem déle než jeden den. Následně jsme svědky několika studentských nepokojů, které policie rozhání. Film postrádá jednotnou dějovou linii, proto vlastně může skončit tak jako i začal. (15.12.2022)