Nič nás nerozdelí

Dokud se sází na civilní rozjezd a následný dokonalý audiovizuální zážitek, boduje Bayona prakticky každým záběrem. Dojemné momenty druhé půle a vzájemné míjení v záchranném centru ale k vlastnímu nemalému překvapení většinou míjely i mě. Tu sílu zkrátka v Impossible vidím a uznávám, jen necítím. Z úžasných hereckých výkonů celé rodinky to ale neubírá vůbec nic. (12.02.2013)

Druhé setkání Ewana McGregora a Naomi Watts na filmovém plátně je o poznání kompaktnější, než jejich první spolupráce. Může za to především silné téma, které sice neustále sklouzává k citovému vyděračství, ale nikdy se jím naštěstí úplně pohltit nenechá. Jedni to budou oceňovat, jiní zatracovat. Příběh nám samozřejmě není neznámý. Rodinka v Thajsku stihne tak akorát rozbalit vánoční dárky, udělat pár temp v bazénu u luxusního hotelu a čekat na ničivou vlnu tsunami, která ji rozdělí. Až po zkrácené expozici se tak začneme dozvídat, co je tahle rodinka vlastně zač. Důraz na naturalismus je patrný (zraněná matka plácající se v bahnité vodě, její bolestivé podvodní vláčení nebo šplhání na strom), stejně jako patos a neuvěřitelné náhody, které pětičlennou rodinu postihnou. Naštvat může i „přerod“ nejstaršího synka, který s přibývajícími minutami dostává lekci z rodinných hodnot, které na počátku lehce zpochybňoval. Na druhou stranu diváka potěší, že (přiznejme si) triviální scénář nezneužívá zdlouhavým zobrazováním sílu tsunami (vyhneme se i detailním studiím mrtvých těl – nahrazeno vyrovnanými oběťmi zabalenými v prostěradlech). Herecky vévodí maskéry vymazlená Naomi Watts, která na sebe svým fyzickým utrpením jednoznačně strhává pozornost kdykoliv se objeví na plátně. Oscarová nominace zasloužená (samotná cena by ale už ve správných rukou nebyla), španělského talenta Bayonu hlídat!! (25.01.2013)

Film je po filmařské stránce úžasný, o tom žádná. Problém je ale paradoxně v příběhu, který jsem očekával silný jako prase a nakonec se z toho vyklubala jen lehce sentimentální pohádka plná patosu o jedné rodince, byť asi pravdivá. Mě totiž mnohem více dojímaly a zajímaly příběhy všech těch lidí, které jsem viděl dvě vteřiny, když kolem jejich potrhaných těl projížděli hlavní hrdinové v autě, případně jsem o nich jen slyšel skrze ústní podání jiných postav (ano, to mě v rámci mezí dojat dokázalo, ne hrané emoce lidí, co nic neztratili). On totiž film o největší přírodní katastrofě 21. století zkrátka volal po nějakém tom komplexnějším obrázků, ne aby to nakonec působilo jako banální podkres, který dělal křoví dementnímu synkovi a jeho příběhu o změně z předpubertálního zmrda na Dalajlámu, kdy divák nesměl chybět u jediného projevu jeho nově získané empatie. Nemluvě o tom, že scény, které ve většině filmu vidíme, museli popsat (tudiž i sebe) samotní členové rodiny, jelikož nikdo jiný než oni sami jejich kroky po katastrofě jistě nemapoval. Nabízí se pak tedy otázka. Bylo nutné heroizovat a zaručeně zkrášlovat členy jedné luckerské rodinky a ukončit film jako "veselte se diváci, našli se" (a že to nikdo z nás netušil), nebo alespoň do závěrečných titulků nasrat takovou hovadinu, že tam tehdy umřelo 80 000 lidí a ještě tři roky potom celosvětový tým odborníků vytahoval "zmražená" těla z děravých lodních kontejnerů a porovnával jejich zuby s tisícovkou záznamů, aby mohl konečně sdělit jejich rodinám, že už je skutečně čekat nemusí? No, nevím co přináší přirozené emoce a co si musí vypomáhat patosem a zbytečnostmi. 60% (24.02.2013)

Na katastrofické filmy se díky dřívějším odstrašujícím zkušenostem ze zásady nedívám a opovrhuju jimi, ale lákadla v podobě Naomi a Ewana mě nakonec přesvědčila. Do očí mě praštila (v pozitivním slova smyslu) překvapivě docela velká uvěřitelnost a syrovost. „Zásah“ byl opravdu skvěle natočen, hlavní hrdinové se po něm nechovali, jako kdyby prošli speciálním výcvikem, a bez pomoci ostatních by to prostě nedali (a Maria jako lékařka se zas nedokázala nějak výrazně zpacifikovat sama, jak to tak v žánrových filmech bývá). A přestože mi chvíli vadilo, že se děj dlouho zaobíral jenom jednou polovinou rodiny, postupně jsem to jenom kvitoval. Jistě, s postupující stopáží film začínal pomalu ale jistě sklouzávat k dojímání, avšak krom jednoho momentu (muž s telefonem) to tvůrci snímku docela ustáli a „slzavé údolí“ nastoupilo až v samotném závěru (a ani ona „náhoda“ diváka tolik neiritovala, protože jí předcházela překvapivě docela dost napínavá sekvence). Proto to budou ode mě nakonec slabší 4*, které jsou z mého pohledu vzhledem k žánru více než nadprůměrným hodnocením. (21.12.2013)

"V srdci věci nikdy nekončí." Říká se, že pokud nám něco pronikne hluboko do srdce a dostane se to až do jeho rudých sametových záhybů, pak to tam s námi zůstane po celý život. Může to být místo, osoba, nebo i tahle tragická událost. Zkrátka cokoliv. Všechno se to pak v těch tajných zákoutích propojí, zůstane to tam napořád a přizpůsobí se rytmu vašeho srdce. A já věřím tomu, že pro rodinu, která tuhle tragédii zažila, tyto věci v srdci nikdy neskončí i když by si to určitě velmi přáli. - Jestliže tohle byl pouze film, tak už si vůbec nedovedu představit realitu a myslím, že vlastně ani nechci. I tak mě to citově dost rozhodilo a slz v některých situacích nebylo zrovna málo. Po trikové a herecké stránce nemám jedinou připomínku, jen bych asi vyzdvihla naprosto přesvědčivý výkon neznámého, mladého Toma Hollanda v roli Lucase. Ke konci jsem cítila přece jen trochu větší tlak na naší citovou schránku, než bylo nutné, ale i tak to byl velmi silný zážitek. (17.01.2013)