Dvíha sa vietor

Nejsou od sebe snad vzdálenější národní povahy než ta Italská a Japonská. Mijazaki byl po celou svojí tvorbu Evropou inspirován, projektoval si do ní všechny své sny i naděje, nebál se jí ve svých dílech přetvářet navzdory historickým, společenským, kulturním, technickým či třeba architektonickým skutečnostem a vytvořil si tak svůj zvláštní prostor, do kterého si rádi chodí vydechnout i ti, kteří v těchto místech žijí a vědí, že tohle všechno je jinak. Ale přesto mají tendence propadat snění o tom jak málo stačilo, aby věci vypadaly právě takhle. Není divu, že jeden z motivů tohoto filmu je jak italský a japonský letecký konstruktér zjistí, že spolu sdílí sny, ačkoli se nikdy v životě nepotkali. Mijazaki se tu pokouší vyrovnat i dalšími kontrasty, které ho jako despotického pragmatického animátora úžasných snových říší celou dobu tíží a dává nám tak nahlédnout do života přesvědčeného leteckého technika, jenž se ve svém oboru nechává inspirovat sny či náhodnými vjemy z přírodní říše (kouzelný detail, kdy si Džiro při spatření kostry křídel amerických stíhaček uvědomí, že v USA se také jedí makrely). Čím déle film trvá, tím je jasnější, že v žádné z těchto otázek nedojdeme k uspokojivému řešení, protože cokoli Džiro dokáže na jedné své straně, tím přijde o něco na straně druhé. A přetrvávajícím pocitem je pak vlastně jeho závist vůči svému příteli ve snách, který narozdíl od něj pochopil, že za větou "Le vent se lève." následovalo vždycky "Il faut tenter de vivre!" "Sem se pochopitelně nedá normálně dostat, ale teď můžeme. Sny jsou v tomhle nesmírně praktické." (14.06.2024)

Film o inženýrovi, který chtěl dělat jen pěkná letadla, bohužel okolnosti světových dějin mu to nedovolily a tak musel navrhnout krásné avšak vražedné letadlo pro japonskou armádu. Co jiného měl dělat aby si onen sen splnil ? Určitě mohl říct ne, ale neřekl a tím vlastně posunul vývoj letadel o něco dopředu, byť za příliš vysokou cenu. Líbí se mi jak je Jiro záměrně v roli snílka a né nějakého krvelačného vraha, který vymýšlí co nejefektivnější zbraň, protože sny a představy jsou podle mého ta hnací síla, která pohaní soukolí naší technické tvořivosti. (08.11.2014)

Poprvé u Mijazakiho se mi tak nějak nedařilo ponořit se do příběhu. Asi proto, že se jedná o částečně životopisný příběh a ačkoli jsou odkazy na realitu (hospodářská krize, Hitlerovské Německo, vynálezce letadel v této době, kdy víme proti komu a jak ta letadla budou použita) spíše nenápadné, nejdou ignorovat a žádná idylka, naprostá oddanost vlastnímu snu ani romantický milostný příběh je nemůže překrýt. (09.07.2023)

Poslední Myazaki. Poslední možnost nahlédnout do citlivé mysli plné fantazie a pro mne i synonymem pro jeden druh japonské nátury. Celý snímek uteče celkem svižně a přesto není vůbec uspěchaný. Z jeho filmů, které jsou určené spíše dospělému je na vrcholu. Prosím více animovaných životopisů, které ve Vás zůstanou na dlóuho, nebo navěky (společně s jeho dalšími srdcovkami; Naušika z Větrného údoli, Princezna Mononike. Laputa- nebeský zámek)...zvedá se vítr, něco si přej. Třeba svojí životní lásku... (05.12.2015)

Mijazakiho labutí (?) píseň symbolicky spojuje jeho největší vášně - létání a fantastické sny. Poeticky a jako vždy neskonale laskavě zobrazuje úsek života meziválečného leteckého konstruktéra, od dětských představ až k prototypu slavné stíhačky Zero. I když moc o čem vyprávět zrovna nemá, zvlášť po tom, co odroste hravým fantaziím a zabere se plně do práce. Výjimečná romantická linka postrádá hloubku a čas, válka i možná etická dilemata zůstávají lehoučce naťuknuty… a také mi sem nepasoval typicky jemný, "pohádkový" výtvarný styl. Což ale nejsou zásadní mínusy, abych nepřeháněl. (02.10.2014)