Hanba

Přestože film v posledních minutách ztratí na preciznosti, i tak je radost sledovat filmařinu v tak čisté podobě. Dokonalá souhra všech filmařských složek (a to jak těch evidentních, tak těch v druhém plánu - architektury, například), brilantní koncepční uchopení a nakonec také neuvěřitelně silný zážitek. Příjemné koukání to ovšem není... (04.04.2012)

Odpudivý Fassenbender, mávající neholeným čurákem, sjíždí internetové pornáče, děvky, touží vykropit svou ohyzdnou sestřičku, sem tam se projede metrem a jinak jen tak čumí. Rázem je tu z toho generační zpověď frustrovaných třicátníků, až se jeden pomalu bojí vystrčit hlavu z baráku, aby ho náhodou někdo anonymně a bez lásky!! neopíchal. No já jsem v pohodě, všechny jsem je vždycky strašně miloval, a proto jsem se hodinu a půl jen bezvadně nudil. Naštěstí jsem si mohl ve druhém okně pustit to Hot horny anal teen live cam, a tak se to celkem dalo celkem přežít. No nic, ještě se projdu nahý po bytě a pak brnknu LIVINGDEADově sestře, jestli nechce jít do bordelu. ........................................... Pardon, trochu jsem se zahleděl do blba. Už se docela těším na sterilní generační zpověď frustrovaných liliputů. Pan Jackson už prý začíná stříhat. (26.04.2012)

Po vězeňské hladovce a prvním vskutku fyzicky nepříjemném setkání se Stevem McQueenem se s tímhle britským chlapíkem potkáváme znovu. Opět to není nic příjemného, tentokrát slabším jedincům pořádně poklepe na psychiku. Žít pro sebe, hlavně se citově nevázat. I přes velmi slušný sociální statut mu záleží jen na krátkodobém plánu – ukojit svůj silný sexuální apetit. Tvůrci ale nejde o okukování ženských klínů i mužských zadků, nedopracovává se k nějakým konkrétním závěrům, nesoudí všudypřítomné vyprázdněné životy. Přesto dokáže pohltit. Sice ne tak moc, jak bych si dokázal (chtěl) představit, ale je velmi zajímavé, jak dokáže balancovat/pracovat na téhle velmi křehké rovnováze, která Michaelu Fassbenderovi „ke štěstí“ stačí. Jeho hraní bez dialogů je výborné, na to se mi bude zapomínat obtížně, na film jako takový o poznání snáze.. Mimochodem skvělý trailer!! (12.03.2012)

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Najväčšou devízou snímku je Michael Fassbender, ktorý hrá telom, dušou a najmä hypnotickým, tajomným a magicky pôsobivým pohľadom. V poslednom období si vyberá neľahké role, v ktorých preukázal, aké herecké bohatstvo sa v ňom skrýva. V Shame by ma jeho motivácia asi najviac zaujímala - čo ho asi tak presvedčilo:) Po réžijnej stránke je film citlivo vystavaný, herci vnášajú do filmu intenzívnu emočnú dimenziu a súdržnosť všetkých parametrov celého snímku je veľmi efektívna. Výsledkom je silný a intenzívny divácky dojem. Shame je o vývoji osobnosti, spoločnosti, kde hranica medzi zdravým a autodeštrukčným uspokojovaním potrieb sa stáva psychickou bariérou pre spokojný život. Strata sebakontrolných mechanizmov a experimentovanie so sexuálnymi emóciami vytvára podhubie pre neschopnosť vytvoriť a udržať citový vzťah. Aj o tom je Shame, rovnako aj o sebauvedomení a psychickej ne/pohode. (21.05.2012)