Vnútri Llewyna Davisa

Llewyn Davis, největší smolař, který nebyl. Sledovat Inside Llewyn Davis je jako poslouchat starou, ale neohranou vinylovou desku a pít u toho hodně černou kávu bez cukru. Trpké, ale zároveň příjemné asi jako převalování se v posteli s vědomím, že dnes nemusíte dělat vůbec nic. Tenhle film má obrovské srdce oděné v ručně pleteném svetru a manšestrovém saku. Neuvěřitelné (folkové) sólo Oscara Isaaca a vizuálně nejvypiplanější Coenovka. (25.01.2014)

Je opravdu zajímavé sledovat umělecký vývoj sourozeneckého dua bratrů Coenů - podvratný černý humor jejich prvních filmů pomalu dozrál v průběhu let do smutnější, serioznější, více filozoficky laděné roviny a z černých komedií se pomalu stala dramata. Zlomem byl už kultovní přepis Tahle země není pro starý, na kterýžto trend navázal i předešlý A Serious Man. V nitru Llewyna Davise lze nalézt smutek. Tenhle film je o bolesti a má v sobě i silný existenciální podtón. Navíc je to jedinečný dobový kousek. Podobně jako v posledních filmech jejich vrstevníka Jima Jarmusche i z filmu Coenů cítím silnou autorskou únavu, jakousi vyhořelost, vyžilost, únavu z tvůrčí dlouhověkosti. Ale i stejnou fascinaci krásou a hloubkou hudby, neboť Coeni stejně jako Jarmusch vědí, že Podstata hudby je jenom jedna. Zašlá sláva folku se vzdouvá v majestátních hudebních číslech a fantastických muzikálních výkonech. ,,Jsem unavenej. Jo, kurevsky unavenej. Myslel jsem, že mi bude stačit vyspat se v noci, ale je to... Chce to víc, než to." (26.05.2014)

V určitých momentech nepříjemně povědomý pocit ztracenosti, únavy a osamění během nejšedivější americké zimy posledních mnoha let. Dalo by se možná namítnout, že to utlumení barev jde až zbytečně moc na ruku v celkově bezútěšném vyznění snímku, nicméně k dobru mu však přiznat, že svou náladou je celou dobu konstantní a nenabízí vlastně žádné východisko, kterým by jinak tak trochu popřel sám sebe. Surreálná několikadenní cesta do Chicaga, kde se čas protahuje do zdánlivě nekonečné černé hmoty ze které není úniku, protože kolem je jenom mrazem pokrytá pustina ohraničená kužely světel auta je nejtemnějším obdobím bratří Coenů. "I'm tired. I thought I just needed a night's sleep but it's more than that." (09.04.2018)

Napadá mě pořekadlo o posraném a padajícím záchodě. Ale tady je těch záchodů hned několik. Ale on to pořád zkouší, zvedá se, s nadějí, že snad bude líp. Bratři Coenové natočili film přesně v tomhle stylu. O looserovi, kterému prostě není souzeno téměř v ničem. V hudbě, ve vztahu, v životě…. Oscar mě velmi příjemně překvapil a Justin dokázal, že je nejen výborný zpěvák , ale i solidní herec, který si své role vybírá velmi pečlivě. (16.02.2015)

Cesta odnikud nikam vroubená kouzelným panoptikem v čele s jízlivým Johnem Goodmanem má zvláštní náladu, slova včetně bizarní poezie "Ó, posteli" ztrácejí klíčový význam - ne náhodou je snímek nominován na Oscara za zvuk a kameru. Z deště, sněhu, šedi, chladu a klidu kouzlí Coenovi osobitý typ krásy, aniž by jím pěstovali plané iluze či naděje. Ovšem musel jsem překonat pár bariér: jednak očekávanou soukromou výpravu do nitra hrdiny včetně jeho minulosti, jednak hudební výlet dotýkající se občas stylu, jejž v trefném překladu titulků vyznávají "kotlíkáři". Publiku to Coenovi tentokrát neusnadňují, i smích posouvají od černé grotesky k intimnější hořkosti. Ale pořád účinkuje. (26.05.2020)