Holub sedel na konári a premýšľal o živote

Satirické zobrazenie každodenných povinností a životných udalostí v rukách majstrov nórskej absurdnej komédie. Niekto by povedal ,, To je život ! A je to tak, do slova! Inšpirácia a absurdita gagov sa nezaprie s najslávnejšou humoristickou skupinou minulého storočia. Uniesli Pythonov a strčili ich do škatulky škandinávskych reálií, aby parodovali tunajšie obyvateľstvo ako nikto iný. Hlavné postavy sú výborne napísané, ale vo filme nedostávajú adekvátny priestor. Sústredenie sa na patálie dvoch obchodných cestujúcich mohlo priniesť viac úžitku ako filozofické tápanie a hľadanie toho ideálneho času, kedy by film mal skončiť a najmä ako. To čo fungovalo v kultovom filme Take Care of Your Scarf, Tatiana od legendy severskej kinematografie Akiho Kaurismäkiho o dvoch týpkoch na tripe , tu nedosahuje želaný výsledok. V histórii severského filmu bude Holub, ktorý premýšľal o živote zapísaný veľkými písmenami. Stojí pred nami jedna z najlepších komédií posledných rokov. (18.01.2015)

Nemuselo se mi to líbit, ale nemohl jsem nevidět, že to je dílo génia. Tím neříkám, že se mi to nelíbilo. Takovou směsici protichůdných emocí jsem při sledování filmu snad ještě nezažil. Jinak škála od nevolnosti, přes solidní depku, až po totální euforii. P.S.: Právě jsem dokoukal mnohem lépe hodnocené Písně z druhého patra. Holub se mi líbil víc. Je v něm zakomponována zpráva o stavu naší nemocné civilizace. Je tak trefná, že se nám ten film prostě nemůže líbit. (27.01.2017)

Prvni film, ktery jsem od Anderssona videl a presto, ze ma nejspise hodne osobity styl, tak si myslim, ze kazdy, kdo ma neco filmu odkoukano, by po chvilce poznal, ze se jedna o skandinavsky film. Minimalisticke, ze uz to snad mene ani nejde:-), lehce vtipne a hlavne brutalne absurdni. Pravda, ke konci uz ta monotonnost zacne nudit, ale scenka s kulhavou Lottou z Goteborgu s prehledem udrzi pekne ctyri hvezdicky. Ostravske Minikino, 39 divaku. (18.04.2015)

Absurdní černohumorné drama Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě je posledním filmem z volné trilogie o lidské existenci, která patrně spěje k nevalnému konci. Alespoň tak to chápu já. Předchozí dva snímky byly o fous zábavnější, ovšem i tady jsem se několikrát od srdce zasmála, zejména mě pobavilo dění v hospodě U kulhavý Lotty z Göteborgu. Touhle mozaikou kraťoučkých příběhů však chtěl nejspíš Roy Andersson vyjádřit své rozčarování nad počínáním nás obyčejných smrtelníků. Jinak si nedovedu vysvětlit pesimismus a beznaděj, jež z většiny protagonistů a scén vyzařují. V kontextu s tím nevyznívá moc pozitivně často opakovaná věta „To je fajn, že se máte dobře”, spíše má velmi hořkou pachuť. Každopádně scénáristu a režiséra v jedné osobě za tento svérázný třídílný počin nesmírně obdivuji. Vůbec totiž nechápu, kde přišel k tolika úžasným nápadům a ještě se mu je povedlo tak báječně stylově zrealizovat. (75%) (02.06.2020)

Styl Roye Anderssona mi přijde pozoruhodný, ale nečekal jsem po zkušenostech s jeho staršími filmy, že mě může pan režisér zaujmout až tak! Tento film nabízí totálně nepředvídatelnou strukturu: Nejdřív se zdal být volnou sérií absurdně černohumorných anekdot, záhy dočasně přešel do fáze, kdy jsem marně tápal, na základě čeho Andersson vytváří a pojí vedle sebe jaksi nesouvisející scény... a když jsem se brzy zase více chytl, pan režisér mi vyrazil dech navrácením se v čase o 60 let zpátky ve stejné hospodě s fascinující muzikálovou scénou, aby po pár dalších scénách ještě totálně prolomil časovou logiku, když do relativně novodobé hospody nechal nákráčet v dobových kostýmech středověký (příp. max. raně novověký) regiment, jehož vůdce vyklizuje prostor od přítomných ženských jako kdysi na Karlštejně. :o) Tyhle, ale i další nápady mě však spolu s osobitou atmosférou a nápaditou hudební stránkou často nesmírně bavily, stejně jako absurdní bezemočnost vybraných postav v nevšedních situacích a hlavně ústřední dvojice zkrachovalých prodejců bizarních masek, kteří se napříč filmem objevují pravidelně v navazujícím příběhu. Dlouhé statické záběry s opravdu bohatým děním umožňují divákovi nejednou zaměřit krátkodobou pozornost na jinou část snímaného prostoru, asi jako v divadle při pohledu na jeviště, přičemž Andersson nejednou během záběru postupně využije i ty vedlejší dveře v rohu, prostor za oknem nebo jiný zpočátku nepodstatný detail přítomný na obrazovce. Dojem na cestě k pětihvězdě mi zkazilo jen pár drobností v podobě již méně poutavých předělových scén či přehnaně bizarní scény s opičím experimentem. Zase díky tomuto výjevu s uvádějícím nápisem „homo sapiens“ mi ale více došla potenciální myšlenka o tom, že každý člověk nebo tvor se ocitává v alespoň částečně podvládě někoho jiného, jehož řád ho nutí v něčem se přizpůsobovat nebo jinak být omezován a řízen... Nezaměnitelný zážitek, kdy jsem nejednou zíral s naprostým, ovšem vesměs pozitivním úžasem. [85%] (12.08.2024)