Stopy

Jinakost jako přednost. Tracks je film zvláštní, v mnohém jiný. Stejně jako hlavní hrdinka Robyn (Mia Wasikowska), která se rozhodla se čtyřmi velbloudy a fenkou Diggity přejít australskou poušť. Robynino putování tak nějak automaticky, až osudově, plyne, za tónů opět zvláštně jiné filmové hudby a ržání velbloudů, jen chvilkami je přerušováno záblesky z minulosti hrdinky. Tyto flashbacky doplňují mozaiku Robynina nitra, které má prostě problém s lidmi. Má fobii z masy, z její senzacechtivosti a vlezlosti, z nedodržování daných pravidel a zvyků (například Aboriginů) apod. Tracks je nepatetické dobrodružství, mimochodem natočené podle skutečné události, o nezdolné vůli a touze dokázat, co jsem si předsevzal a co cítím, že je správné. O potřebě dotknout se svobody a uniknout… Věřím, že když uváznete na příliš dlouhou dobu v jednom bodě, nejlepší je hodit granát tam, kde stojíte, a skočit a modlit se. (05.10.2014)

Křehká a čistá dobrodružná road movie napříč Austrálií s velbloudy. Stopy nejsou tak monumentální drama jako předchozí Curranův Barevný závoj, ale pro cílovou skupinu, která miluje dobrodružství na vážno s vnímáním světa a krásné přírody, představuje nádherný očistný zážitek, včetně závěrečné katarze. 75 % (30.04.2022)

Když sledujete Stopy máte problém uvěřit, že je to zkrátka a dobře jen hraný film s herci. Herci, kteří hrají příběh někoho jiného. A dělají to s takovou vervou a tak uvěřitelně, že vám to prostě splyne. Stopy jsou odzbrojující. Miluji cestopisy, zvláště ty ,,natvrdo'' ne ty typu jo jel jsem do Indie a tam jsem před letištěm viděl pána bez nohou a v hotelu takovýhleho pavouka ! A také miluji Austrálii. Nikdy jsem tam nebyl a sakra bych se tam chtěl podívat. Nevím proč, ta země vyvrhelů, dobrodruhů i domorodců mně prostě táhne k sobě přímo magickou silou. Austrálie země mnoha podob i míst, kde přijít o život je opravdu snadné...Stačí aby se vám v opuštěném vnitrozemí rozbilo auto a poté co vypijete vodu z chladiče už na žádnou další nenarazíte... Stopy mne vtáhly do sebe už od první minuty a já jen litoval, že jsem je neviděl v kině a že moje TV nemá o dva či tři metry úhlopříčky navíc.... Ten vizuál je prostě skvostný! Skvostná byla i Mia Wasikovska, které jsem věřil každou spáleninu od slunce, každý trn v chodidlech a každý beznadějně zacuchaný vlas pod promaštěným kloboukem. Jsem strašně rád, že jsem se díky tomuto filmu mohl té neskutečné cesty se zvířecími přáteli zúčastnit. pro Robyn to byla dlouhá a nebezpečná cesta za sebepoznáním, hledáním vlastních limitů, smířením s osudem i závěrečným překvapivým zjištěním, že samota strašně bolí. A říkám rovnou, tichá závist i když asi byly momenty, kdy jí holce nebylo hej... Smekám však před ní! --- Jinak i mně zprvu přišlo zvláštní brát sebou do pouště (navíc černého) pejsana, čemuž se zde leckdo v komentech podivuje a což leckdo i odsuzuje. Jenže Robyn o jednoho psa přišla už v dětství a asi neměla možnost svoji kamarádku Diggity někde na tak dlouhou cestu udat. A navíc Diggity byla správnej australáckej pes a ti zvládnou lecos, před čímž by evropský labrador couvnul... Ale to nejhlavnější Diggity - byla její nejlepší psí přítelkyně a co tato slova znamenají vědí jen ti, co nějakého toho čtyřnohého kamaráda mají či měli. Film byl prostě skvostný! Nestává se mi to často, ale tady je pro mně 5 hvězdiček málo. Jelikož ale více nemohu tak za mne je to jednoznačně za 5 doušků vody z omláceného hliníkového hrnku. Musím se poohlédnout po knize. * * * * * (12.04.2017)

Ty, co neumí být sami se sebou, tahle předlouhá cesta Robyn Davidson australskou pouští k smrti unudí, pro mě byla krásná a pohlcující. Její představitelka Mia Wasikowska nesla na svých bedrech celý film silně a elegantně, záběry na vnitrozemí a velbloudy byly víc než nádherné, domorodec Mr. Eddy moc milej a až na pár drobností (nezakrytá ramena před sluncem?), se film odvíjel naprosto přirozeně. Potěšila mě věta "slova jsou přeceňována", a ať jsem klidně v hodnocení osamocenej poutník, dávám jasně za nejvíc. (20.10.2015)

Podle skutečných událostí natočené "velké romantické dobrodružství", kdy se samotná dívka se psem a třemi velbloudy (+ mládě) vydala na 1700 mil a více jak půl roku dlouhou pěší pouť ze Střední Austrálie k oceánu. Proč? Protože měla takový sen, chtěla (si) něco dokázat a v lidské společnosti se necítila. Útrapy a vyčerpání to samozřejmě byly hrozné, na druhou stranu se za celou cestu nestalo nic dramatického. Ale snímku se celkem podařilo zachytit tu neuchopitelnou melancholii jejího duševního rozpoložení, stejně jako prodat krásu australské krajiny. Ovšem některé situace mi přišly přinejmenším podivné, jako když náhle zjistila, že postrádá kompas, vrátila se pár kilometrů, kde ho našla ležet jen tak na písku, no a v té chvíli začala panikařit, že neví kde je a že se ztratila. (15.09.2014)