Stopy

Pětihvězdový námět, ale jeho zpracování je slabé. Z potenciálně velezajímavého a velezáživného osamělého přechodu Západní Austrálie vyrobila středoproudová produkce komerční středoproudovou vztahovou srajdu s ohavně přeslazeným klavírním hudebním doprovodem. Děj filmu se vůbec nesoustřeďuje na to nejzajímavější, na to jediné zajímavé, což jsou každodenní drobné detaily samotné cesty, ale namísto toho neustále otravuje vztahem hlavní hrdinky k lidem, jejím potkáváním se s lidmi a jejím žvaněním s lidmi. Je možné, že knižní předloha (kterou neznám) rovněž upřednostňuje tuhle "vztahovou" rovinu před tou "dobrodružnou". Každopádně si ale osamocenou cestu představuju úplně jinak. Z plánovaně heroického, nebezpečného a individualistického podniku se stane de facto reportáž pro National Geographic, ona pustina není vlastně tak úplně pustá a většinu času šlape holčina s velbloudy po polňačce, respektive po poušťovce, podél které má připraveny kanystry s vodou. Z idealistické misantropky se kvůli vlezlému fotografovi stává nejprve zpruzená misantropka, aby se díky starému roztomilému dědouškovi Australopitékovi postupně proměnila v jemně usměvavou misantropku a nakonec i (jaké "překvapení") k fotografovi přilnuvší rozesmátou ženušku. Wasikowska svou roli zahrála skvěle, ale to nic nemění na tom, že mě její postava nebavila. Protivná ženská obcující s čokly, kočkami nebo jinou zvěří, protože se svým vlastním živočišným druhem není schopná vyjít, znám tenhle model. A ještě by mě zajímalo, jestli oním ke konci proneseným "I miss her so much..." myslela svou zemřelou matku (v což doufám) a nebo svou zdechlou čubu (čehož se děsím). Ale rád bych komentář zakončil pozitivně - dneska je z Robyn Davidsonové sympatická kultivovaná dáma (YouTube) a její devítiměsíční putování (2700 km) bylo ve skutečnosti jistě mnohem zajímavější, vrstevnatější a existenciálně hlubší, než jak nám ho po náležité úpravě servírují média. Po delším váhání třetí, mj. za krajinu a velbloudy. (15.03.2019)

Pouštní samotu vyhledávali eremité, lidé nábožensky exhaltovaní. Samota za pochodu je věcí nomádů. Kde je však mez mezi potřebou "být sám" a "něco dokázat"? U spisovatelky Robyn Davidsonové k tomu zřejmě přistupuje i snaha "něco zažít a pak to využít". Byť by to byl jen trénink Mii Wasikowské v ovládání velbloudů. Film mi konvenoval i jako cestopisný už tím, že nepopisoval noční život šelem, ani tajný život broučků, ale na zemi se díval jako na takovou, bez jakékoli taxonomie nebo hodnocení. "Život v Austrálii je těžký / stejně za vozem jako pěšky." (28.05.2020)

"You're an odd girl, Robyn Davidson." --- Moc pěkný putování, po jehož absolvování jsem měl přesně tu samou chuť plácnout sebou do moře jako hrdinka. A to ne snad že by mě ta pouť podobně vyčerpala, spíš prostě vtáhla - mimo jiné skrz výjimečně normální filmový psisko a naprosto neodolatelnou postavu Eddieho. Jeho old fella se okamžitě zařadil k mym nejoblíbenějšim vedlejšim postavám, fakt že jo. (16.07.2014)

Mělo to potenciál být o dost lepší. Nejvíc mi vadí. že Robyn většinu filmu vypadá, jako by tu cestu úplně v pohodě zvládala, čemuž se mi nechce věřit. Jo, v poslední čtvrtině je znát, že už to sotva zvládá a že je to na ni moc, ale jinak se tváří, jako by to byl obyčejný výlet, žádná extra námaha, celkem i pohoda... Nevím, jestli tohle je ten hlavní důvod pro to, že mi ten film nepřipadal silný, protože on mi ten film fakt silný nepřišel. Čekal jsem, že většinu času půjde sama se zvířaty, jenže on za ní pořád jezdí fotograf, co tu její cestu dokumentuje, a těch náhodných setkání s obyvateli pouště (aboriginci, postarší pár farmářů) je tu málo. Rád bych jich tu viděl víc, jelikož to patří mezi to nejlepší z toho, co ve filmu je. Vadí mi i první čtvrtina, kterou jsem musel přetrpět, abych se dočkal toho, že vůbec vyrazí na tu cestu. Jakousi poetiku to má, pár záběrů na přírodu je přímo úchvatných, ale i tak si myslím, že to mohlo být poetičtější. Dívat se na to dá, pár scén je fakt dobrých (u mě vede návštěva toho starého páru na farmě) a závěr je fascinující, ale i tak to na víc než na průměr fakt nevidím. Taková Divočina mě bavila víc. 3* (09.06.2019)

Křehká a čistá dobrodružná road movie napříč Austrálií s velbloudy. Stopy nejsou tak monumentální drama jako předchozí Curranův Barevný závoj, ale pro cílovou skupinu, která miluje dobrodružství na vážno s vnímáním světa a krásné přírody, představuje nádherný očistný zážitek, včetně závěrečné katarze. 75 % (30.04.2022)