VOD (1)
Obsahy(2)
Do obce Sète, do čtvrti sousedící s rybníkem Etang de Thau, které se říká La Pointe Courte, se vrací muž na prázdniny do míst svého dětství. Doufá, že jeho mladá manželka s ním bude sdílet lásku k této krajině. Dvojice, podlomená nepochopením, se vůbec nezajímá o život a problémy místních obyvatel. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (7)
Pokus dostat se někam mezi fotografii a film. Pokus o roztržení děje mezi lokálně spřízněné a psychicky oddělené. Pokus o oddělení dramatické stránky od dokumentární. Všechny tři pokusy jsou možné, něco jim ale přece jen chybí. A navíc mám tuchu, že Alain Resnais nejen sestříhal, ale podílel se i na dialozích milostného páru a jejich režii, zatímco Agnès Varda se spíš věnovala La Pointe Courte. Pokud je film jiný, než jaké se obvykle točí v dané době, nemusí jít nutně o počátek nové vlny, ale spíš o upozornění, že standardní "dělání filmů" se už přežívá. ()
Nádherné kompozice! Opravdu jak kdyby rozhýbaný Cartier-Bresson. Myslím, že radektejkal trefil hřebíček na hlavičku s tou dvojlomností filmu. Nevím, nakolik Vardové s dialogy Resnais pomáhal, ale rovina milenců je opravdu jak z Loni v Marienbadu. A podepisuju i Dionysovu chválu jejich dialogů. Na mysl mi přišel ve frankofonní (Tanner to má taky) kultuře staletí opakovaně se navracející aspekt ušlechtilého klasicismu anebo rovnou racinovského dramatu – ti dva tady jsou vybraní jak z maleb Fernanda Légera (anebo jsou jak vlysy z Paláce Adria v Práglu) – anebo jsou rovnou jak ony sochy z parku v Marienbadu. A kamera to ví a porovnává detaily jejich tváří. A Varda to ví taky a nechává je slavnostně deklamovat dialog jak poesii (tohle uměla skvěle Durasová ve svých scénářích a hrách). Film to tím výrazně odloučí od vnější dramatičnosti a místo třesení se o budoucnost milenců sledujeme zpovzdálí jak kdyby stélu anebo vlys fenomén partnerské krize. A k tomu se přidává druhá rovina, ve které vidím jasnou inspiraci Rossellinim (závěr je jak z Cesty po Itálii). Zajímavé pro mě bylo, co z toho všeho rozvíjela Varda dál – Cléo je silně godardovsko-truffautovská, až Štěstí si z Pointe courte bere záběrování a Bytosti zase prostředí. Dramaturgii už pak měla Varda jinou – mnohem osobitější a uvolněnější. Možná je tu patrný smysl pro dějovou zkratku. Hudba v Pointe courte je taky takový podivný neoklasicismus auricovsko-milhaudovského ladění. Tohle se psalo, když už se nechtělo přiznat, že jsme neoklasici – má to náš Klusák v Jirešově Křiku, je toho všude spousta. ()
Malou Belgičanku si ihned každý nespojí s novou vlnou ani s jejím počátkem (na to bylo zapotřebí semknuté party mužů, připravených nejen nově točit filmy, ale i zároveň i své entrée do dějin filmu patřičně nahlas a sebevědomě zvěstovat), přesto její prvotina už bezpochyby spadá do nové éry, s ostatními filmy z 50. let mající málo společného (vskutku, proč by měl třeba Truffautův debut být brán za symbolický počátek hnutí a "La Pointe courte" nikoliv?). Plynulé jízdy kamery, poskočný střih, žádné trapné prolínačky, bída bez melancholie a moralizování, láska, o níž se nedá říct, zda definitivně uniká či jen uniká někam jinam, kde bude znova a nově (vy)nalezena, dialogy milostné dvojice, u které člověk musí přemýšlet (ukažte mi takový film z 50. let, neřku-li dřív, budu vám velmi vděčný!), film mezi fikcí a dokumentem bez touhy z příběhu dělat pohádku nebo naopak obžalobu, film klidně plynoucí, stejně pozvolna končící a přitom gradující. Tento film má s 50. lety společné jen ty čtyři číslice u data vzniku. ()
Vardová neměla před natočením svého debutu prakticky žádné zkušenosti s filmy ani filmováním. Geometricky komponované záběry z neobvyklých úhlů jsou inspirované prací fotografů jako Eugène Atget nebo Henri Cartier-Bresson (sama Vardová začínala jako fotografka) a netradiční strukturu, střídající (neorealistické) antropologické výjevy ze života jedné rybářské vesnice (s neherci) s lyrickými scénami dialogu dvojice milenců (s herci), vychází z Faulknerových Divokých palem. Přerušování výpovědi o nelehké ekonomické situaci rybářů a jejich rodin banálním milostným příběhem páru, který se zdá být k okolnímu světu lhostejný, je frustrující úmyslně a vede nás k zamyšlení nad relativitou problémů, které se nám v životě jeví jako podstatné. Dominantou filmu je tak podobně jako ve většině následujících děl od Vardové protiklad, zde zejména protiklad mezi společenským a osobním, dokumentárním a hraným. ___ Střihačem originálního, byť v něčem lehce naivního a neohrabaného snímku byl Alain Resnais, který Vardovou seznámil s cinefily z okruhu Cahiers du Cinéma a doporučil jí, aby začala navštěvovat pařížskou Filmotéku. Přestože ale neznala Viscontiho ani další režiséry, jejichž vliv doboví recenzenti v jejím debutu spatřovali, ve skutečnosti novou vlnu předběhla, když jako první obešla systém (v té době bylo ve Francii běžné propracovávat se k pozici režiséra mnohaletým asistováním) a velmi levně natočila autorský film podle vlastních představ, odmítající konvence formálně usedlého, realitě vzdáleného „taťkovského kina“. 70% ()
Opomíjený, režisérský debut vystudované fotografky Agnès Vardy bývá označován (ne neprávem) jako impuls zrodu francouzské „Nouvelle Vague“. Tento netradiční polodokument ovšem vyniká především estetikou poetického neorealismu. Příběhová linie je v podstatě zanedbatelná. Dva nesouvisející děje, dokumentární a fiktivní, se nerušeně střídají až nenápadně splynou v jeden ucelený prvek. V středu zájmu je jedinečná práce s kamerou, která v každém přesně daném momentu zachytí tu nejvýstižnější rezonanci. Naprosto precizní, vizuální kompozice působí tak dodnes pozoruhodně a experimentální originalita je stále čitelná. Možná se na tom podílí i fakt, že film sestříhal později významný, progresivní režisér Alain Resnais. ()
Galéria (41)
Fotka © Ciné Tamaris
Zaujímavosti (3)
- Žádný z herců ani členů nebyl vyplacen – všechny peníze směřovaly na pronájem vybavení a nákup a zpracování filmového materiálu. (ČSFD)
- Film sice uvedl festival v Cannes, kde nadchl legendárního kritika Andrého Bazina, ale do distribuce se nedostal, neboť jeho natáčení neschválilo Národní centrum pro kinematrografii (CNC). (ČSFD)
- Pro režisérku tohoto filmu byla inspirací malá rybářská vesnice stejného jména, ležící nedaleko Sète, kde trávila dětství. (ČSFD)
Reklama