Princezna a bojovník

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)

Poslední film, který mi zbýval ke zkompletování všech Tykwerových filmů byl právě tenhle. A pohříchu je to asi nejslabší kousek z jeho dosavadní filmografie. Příběh zde nabral až příliš neuvěřitelných kontur, navíc filmu chybí lepší drajv-je až příliš rozmělněný a pomalý, některé scény jsou natahované až k nesnesitelnosti (např. návštěva chatky v dešti), což mě u Tykwera nepříjemně překvapilo. Pochválit musím opět skvělou hudbu a neméně dobrou kameru. Vůbec nejhůře na mě však v celém snímku působil konec-kýčovitý a neoriginální až hrůza. Naštěstí tento rejža nedělá chyby moc často... (07.08.2010)

Tykwerův poetický svět je svět bláznů, lidí poraněných na duši, svět bez adekvátních reakcí. 1) Zpočátku se mi snímek nelíbil, ale postupně si mě získával. Možná, kdyby měl o hodinu více, bych mu i propadl._____ 2) Líbí se mi wuppertalská Schwebebahn a hezký lyrický konec._____ 3) 35letý skladatel, scénárista a režisér Tom Tykwer, jindy i producent, točí snímky svérázné, které se líbí nebo nelíbí, ale k nimž nezůstanete lhostejní._____ 4) Zaujali mě 28letý Benno Fürmann (Sissin zachránce Bodo) a 34letý Lars Rudolph (pacient Steini, kterého Sissi vyhonila)._____ 5) No...und was mach´ich jetzt? (19.12.2019)

Musíme na tuhle hru přistoupit. Jinak Toma Tykwera a jeho tým za šnečí tempo a dialogy jak z jiné planety ukamenujeme. Spící princezna, toho času sestřička z psychiatrie a vojenský vysloužilec, toho času bankovní lupič se prostě musejí potkat. I kdyby nechtěli. Láska si prostě v tomhle světě udělá cestu. Zkoumání náhody a osudu Tykwer proklepnul už v předchozí Lole, zřejmě mu to vyhovuje a tady představuje počátek cesty k vykoupení. Tihle dva se totiž nečekaně potkají pod koly náklaďáku (kouzelná scéna) a v hypnotickém tempu to nakonec doklepou až k závěrečným titulkům. Někdo opravdu raději hodí kamenem proti obrazovce, jiný bude plakat dojetím. Tykwer (tehdy se mi líbil mnohem víc než dnes) je cítit, Franka Potente je k poetickému hledání lásky snad předurčená. (27.11.2016)

Tom Tykwer je výborný režisér a dokazuje to hned v několika scénách. Benno Fürmann je výborný herec a dokazuje to ve všech scénách. Franka Potente byla taky dobrá, ale už jsem jí viděl v rolích, kde mi sedla lépe. Ty blázni jsou tu oproti třeba "Přeletu nad kukaččím hnízdem" hrozně nesympatičtí. Líbilo se mi to, ale bylo to příliš roztahané bez nějakého zvláštního důvodu. (24.04.2006)