Manon od prameňa

"Já vám na vyšší moc kašlu! Zaplatil jsem, tak tu vodu chci!!"                                                                                           Druhá část filmové balady z podhůří Alp. Lidské vztahy a osudy jsou často zamotanější než si dokážeme představit. Manon je venkovské drama dotažené do konce. Jean od Floretty představil hlavní aktéry, věnoval se vykreslení postav Kohoutka (Ugolína) a jeho strýce Césara, souseda Hrbáče, jeho ženy a dcery Manon. V druhém díle dostává veliký prostor již dospělá Manon, která se toulá se stádem koz po okolí. Právě tu tiše pozpruje a zamiluje si Ugolín. Se stejnou urputností s jakou se snažil zlikvidovat jejího otce nyní bojuje o lásku jeho dcery. I když z mého pohledu je to spíš smutný příběh starého farmáře, který toužil po lásce i po synovi, ale nakonec ho ve svém sobectví zničil. Pozoruhodný příběh ze staré Provance. (21.06.2014)

Tak ako predchádzajúca časť o zatajenej vode, tak ani táto o upchatom prameni ma nenadchla. Nedokážem pridávať hviezdičky iba za to, že Emmanuelle dobre vyzerá a nijako sa tým netají. V tejto časti sa mi páčila postava Kohoutka. Keď v ňom začali bublať hormóny, bol to konečne človek z mäsa a kostí, nie figúrka z panoptika. Avizované prekvapenie na záver sa konalo, ale konalo sa aj druhé, keď som sa dočítal, že Marcel Pagnol je spisovateľ z 20. storočia a nie z 19., kam by som ho podľa výstavby príbehu pokojne zaradil. (08.09.2009)

Adaptace druhé části Pagnolovy knihy Živá voda. Opět výborné herecké výkony a skvělá režie. I atmosféra filmu konvenovala s knihou. Jen mi to tentokrát přišlo maličko "odfláknuté", jako by všichni až moc chvátali, aby už to měli po kupě, rychle do střižny a pak na plátno. No ale stejně je to velmi dobrý film a chuť vyrazit do Provence je při každém zhlédnutí hodně silná. (10.01.2012)

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)

Jednoduchý príbeh jednoduchých ľudí v peknom prostredí. Trochu to síce pôsobilo telenovelovsky - "som tvoj otec, dedo, dosaďte si", prípadne sa naprávajú hriechy z minulosti. Škoda občasných humorných pasáží, ktoré narúšali dramatické nastavenie. Tá malá bola ale potvora pastierska (sama v horách, v špinavých šatách, ale na tvári make up a dokonale vyfúkané vlasy - fakt vierohodné) - zaujímavé, že výčitky za niekoho sebevraždu nemala žiadne. (29.04.2024)