Nostalgia

V tomto prípade sa asi Tarkovskij toľko snažil len aby to bolo čo možno najdepresívnejšie a aby sa tak na diváka dostavil čo možno najväčší efekt clivoty a smútku po domove, až to vypálilo celé naopak a dopracoval sa tak leda k útrpnému snímku, ktorý dopozerať až do konca si vyžaduje istú mieru trpezlivosti. Netvrdím, niektoré myšlienky boli pekné, ale zas podotýkam nie všetky. Navyše to na mňa bolo oproti iným jeho filmom až príliš zbytočne monotónne poetické, minimálne čo sa týka tých častých monológov. Najviac ma oslovila filozofická stránka snímku, hlavne to, ako šikovne tu bola zakomponovaná úvaha o 1+1=1. Ten komu tento výrok nie je neznámy určite vie čo mám na mysli. Tým je vlastne povedané všetko, čo sa o snímku povedať dá. Škoda len, že to bolo z tohto pohľadu tak útržkovité a ako celok to preto vôbec nefungovalo. Najviac však ľutujem tej útrpnej formy. Slabší priemer. 55/100 (07.09.2017)

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. (25.02.2013)

Na malú chvíľu som si chcel odpočinúť od Bonda, a tak skúšam Nostalgiu od „sovietskeho filozofa” Tarkovskijho, kde nemôžem tvrdiť, že by som prežil relaxačný, filmový pobyt, ba naopak, chce to predovšetkým - pevnú vôlu a EXTRA vnímavého, ochotného diváka, a vtedy sa vám film naozaj veľmi odvďačí. Nie je to vec pre každého (už vonkoncom nie pre odchovancov sociálnych sietí), je to strašne pomalé a hĺbavé, s hypnotickou d.p. Giuseppeho Lanciho, ale najmä s bravúrnými čierno-bielymi vskuvkami (flashbacky). Ťažký, náročný a komplikovaný film, a presne taký občas i rád vyhľadávam, aby som si trochu rozšíril obzory. PS : Tento režisérsky mág je akurát v mojej domácej knižnici, keď by som povedal, že nastal čas vrátenia sa k jeho kinematografii... (23.06.2019)

Všetko, čo bolo v tom filme farebné, ma celkom bavilo. Vážne. Blázon Domenico a jeho príbeh, Eugenia a jej záverečný monológ ... aj keď mudrovali to nebolo márne. Lenže potom Tarkovskij ubral na farbe, a to čiernobiele, to bolo mimo mňa ... moc poetické, doslova básne na filmovom plátne. Mňa už tie na papieri extra nebavia. Lokality v Tarkovského filmoch sú ale fantasmagorické. Hra so svetlom a jednotlivé obrazy skvelé. Ách jáj ... Andrej, Andrej. 3,5* (30.05.2017)

Co dodat? Ještě pomalejší a nejasnější Tarkovský - ano, opravdu to šlo. Zatímco v Zrcadle šlo zejména o vzpomínání na Tarkovského matku, Nostalgie je jí věnována a týká se směsice Tarkovského pocitů: vztahu k otci (jenž byl básníkem), vztahu k domovu (Rusku), k Itálii, k ženám, k životu... Důstojné "zpomalení" a "zamyšlení se" nad tím vším jako celkem = důstojné zakončení Tarkovského filmografie. Někoho tento film může úplně minout, o mě se otřel (kabátem), v dohledné době si budu muset udělat další dvě hodiny a zkusit to znovu. PS: může mi někdo poradit - pořád musím přemýšlet o tom, proč Tarkovský tak často využívá jako symbol vodu, Nostalgie stejně jako Stalker se v ní doslova "utápí". PPS: beru zpět to o tom zakončení, Tarkovský ukončil svou filmografii až v roce 86 filmem Oběť ... PS: 8.6.2006 i bez dalšího promítání zvyšuju hodnocení na 9/10 (23.07.2006)