Človek zo železa

Pociatky polskej solidarity sa datuju do roku 1980, kedy v dvoch mestach na severe Polska - Gdansk a Gdynia vstupili robotnici tamojsich lodenic do strajku. Vtedy sa volali Leninske lodenice /Stocznia Gdanska im. Lenina/. Solidarita zacinala v Gdansku, potom sa lavinovite sirila Polskom 80. rokov, pobocky vznikali v Stetine, Poznani, Katowiciach, Wroclawi, Warszawe atd atd. Film sa tematicky venuje tejto zaujimavej teme z Polskej Ludovej Republiky, novinar ma urobit reportaz, lenze potom zistuje o co vlastne ide. No a o tom je tento vyborny film. Andrzej Wajda sa skutocne predviedol, rezisersky genialne natocene, kazda scena ma svoj zmysel a ciel.. radost sledovat. Zo znamejsich polskych hervo tu bol Janusz Gajos /Ctyri z tanku a pes 1966, Psy 1992/ a vyborna Krystyna Janda /vyslech/. Polska kinematografie sa teda vyznamenala v dobrom slova zmysle, hoci este stale kriva ama co dohanat oproti ... Francuzom, Spanielom : 100 % (02.09.2020)

Nerád to píšem, ale práve dopozeraný film mi pripadal predčasne zostarnutý. Vnímam dobu, udalosti a ich význam pre budúcnosť, obdivujem odvahu Andrzeja Wajdu pri kritickom zobrazovaní udalostí v Gdanských lodeniciach. Všetko chápem, všetkému rozumiem a napriek tomu ma celok nezaujal. Pripadal mi ako dokumentárny film na málo príťažlivý námet. Hodnotenie rovnaké, ako u Človeka z mramoru, ale dojem horší. (14.05.2023)

Lepší film ako ten "z mramoru". Možno aj preto, že je priamejší. Nahliadnutie do poľskej duše, ktorá je mi trochu vzdialená, aj do poľských revolučných časov, o ktorých toho veľa neviem. A samozrejme odvaha výjsť s takýmto filmom kritizujúcim pomery, ba priamo komunistickú vládu. Na druhej strane, film je to strašne preťahovaný a tunajšie nadhodnotené hodnotenie sa zjavne nezakladá na kvalite filmu, iba na odvahe kritizovať. (22.07.2019)

Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. (04.07.2011)

(1001) Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství... (29.05.2014)