Recenzie (3)
Tohle je pro hodně, ale fakt hodně trpělivého diváka, kterému nebude vadit, že celých 55 minut na obraze skoro nic není vidět. Celý tenhle film vznikl v jednom pokoji a Gidal nám zde onen (možná jeho?) pokoj prezentuje tak, že ukazuje i ty nejmenší detaily. Kromě pracovního stolu (na kterém je mnoho papírů a lampička), uvidíme třeba i určitá místa stěny a nebo taky strop celého pokoje. A ten pokoj je natáčen za tmy a jediným světlem je většinu času světlo kamery. Sem tam nám Gidal zabírá i jakýsi světelný bod, což filmu dodává jakýsi prvek mysteriózna (myšleno ovšem v experimentální rovině), který, jak později zjistíme, se nachází za roletou okna, tudíž je venku a mimo pokoj a není nám souzeno vědět, jestli je to jenom pouhé osvětlení venku nebo něco jiného (jednu chvíli to vypadá i jako UFO). Pak taky nějakou dobu není vidět nic a je jenom tma, ale to tvoří naštěstí tak pětinu, možná i jenom šestinu filmu. A světe div se, ono mě tohle zvláštní natáčení pokoje vlastně i celkem zaujalo. Je to absolutně minimalistický film, který své, často matné, záběry nechává na fantazii diváka. Osloví to však naprosté minimum lidí, většina v tom prostě uvidí jenom zmatené detailní točení pokoje za tmy, které je o ničem a nikam nevede. Ano, vadí mi, že je to nejspíš celé o ničem a Gidal tím nic říct ani nechtěl, ale přece jenom musím uznat, že na tom něco je. Čistě teoreticky se to dá brát jako předzvěst jednopokojových hororů a thrillerů, ale to už asi moc fantazíruji. Nebo snad ne? 4* ()
Ztracen v místnosti, ztracen ve filmu. Studie vztahu diváka k fikčnímu světu filmu, diegezi. Sám Gidal: "This film is a consequent continuation and contraction of my film work, research which began with Room (1967). The film is not a translation of anything, it is not a representation of anything, not even of consciousness." Film nic nereprezentuje (než sama sebe, chce se dodat - téma tak blízké tehdejší experimentální kinematografii) - on jen mapuje místnost a pomocí svých postupů mapuje způsoby, jakými se divák nechává vtáhnout do jeho hry. Pomalý voyeurizmus kamery sledující vždy jen dílčí výseky potemnělého prostoru neustále dráždí divákova očekávání, jenž je z klasické produkce zvyklý na berličky, návody, jasné mapy, jak se orientovat v předkamerovém prostoru. Zde je orientace vždy ztížena, znemožněna, odsunuta na později, nerozpoznání měřítek a objektů je užíváno jako odrazový můstek k estetickým hodnotám - z objektů, jež nepoznáváme, si Gidal ponechává jen jejich základní kontury či barvy, jež dále abstrahuje, zkoumá, absolutizuje). Ironicky občas nechává Gidal rozsvítit obraz na maximum - ani poté nebude a nemůže být tajuplný pokoj viditelný, otevřený světlu. Gidal tak povětšinou nechává vládnout takřka úplnou tmu. ()
Experiment občasného a částečného osvětlování předmětů v temné místnosti. Jen pro fanoušky. ()