Nežné vlny

Při sledování toho filmu jsem absolutně nechápal, jaký má vlastně smysl a o čem že vlastně je - pokud tedy tím smyslem nemělo být výhradně svézt se na současné vlně obliby retra a ostalgie (na kterou už jsem alergický, podobně jako na - pro mě osobně nepochopitelnou - fetišistickou vysazenost českého filmu na zrzky), což by vysvětlovalo jeho naprostou prázdnotu, umocněnou navíc tím, že minimálně půlka filmu působí dojmem, že byla vykradena z mnoha jiných českých filmů (operovat zde s termínem "inspirace" mi přijde nemístné). Něžné vlny mě zoufale nebavily - ta neschopnost scénáře vyprávět nějaký příběh, který by udržel zvědavost na uzdě až do konce, je takřka kolosální, ten film se prostě táhne odnikud nikam, až do toho trapného finálního vyústění, na něž diváka již v úvodu lákal vypravěčův voiceover a které se snaží celý ten spletenec epizod násilně naroubovat na události sametové revoluce, což by mělo být jakýmsi vyvrcholením celého filmu, ale ve skutečnosti je to na něm to nejméně zajímavé a nejblběji udělané (kombinace dobových záběrů s těmi novými je nepřesvědčivá a celkově to působí dojmem, že to v rychlosti sesmolil nějaký scenáristický nedouk někde nad kafem ve Starbucks, mezi rychlým sjetím Wikipedie a Googlu). Ale asi nejvíc mě na to filmu iritovalo to, jak je - což je ale u Vejdělkových filmů zcela běžné - až absurdně odtržený od reality. Ten filmově sterilní dům u vody jak někde v Provence, v němž rodina hlavního hrdiny bydlí, připomínající spíše načančaný skanzen pro turisty než typickou panelákovou realitu československých 70.-80. let! Ta skutečnost, že plešatci Čermák s Budařem zde svoje lysiny maskují parukami! To, že věkový rozdíl Pauhofové a jejího filmového syna je pouze 12 let, zatímco rozdíl mezi ní a jejím filmovým manželem Čermákem je naopak 10 let! (Dobře, to pořád není tak hrozné jako věkový rozdíl 27 let mezi filmovými manželi Vetchým a Voříškovou v Po strništi bos). Ten nesnesitelně idylický soundtrack, který hraje v podstatě permanentně na pozadí, i když se tam neděje vůbec nic, a ze kterého je člověk po pár desítkách minut tak přeslazený, jako z kýčovitých kalendářů Ivy Hüttnerové! (Tomu idylizujícímu pohledu výrazně napomáhá i kamera Vladimíra Smutného, která jde často do velkých detailů a která je celou dobu zalitá letním světlem, až to opět působí dojmem, že čeho je moc, toho je příliš). Ty scény, v nichž herci "hrají na piano", aniž by kamera zabírala jejich ruce, protože by ve skutečnosti neuměli zahrát ani Ovčáci čtveráci! Ten film je prostě tak vylhaný a fejkový, až to není možné. Rovněž herecké výkony jsou povětšinou dost slabé - například u takového Hartla po tom, co předvedl v Donšajnech, mě to už ani nepřekvapuje, ale pokud jde o Roberta Cejnara, u něj jen zbožně doufám, že už ten jeho justinbieberovský ksicht nikdy neuvidím, protože bych si z toho jeho hereckého neumětelství mohl vytrhat všechny vlasy z hlavy - naprosto příšerný zjev. Naopak Jan Maršál mi přijde jako talentovaný mladý herec a myslím si, že ho čeká zajímavá budoucnost, pokud u herectví zůstane a nepropadne fetu nebo chlastu, jak to u dětských filmových hvězd bývá zvykem. Celkově za mě neuvěřitelná otrávenost ze skrz naskrz vylhaného, prázdného filmu, jehož jediným pozitivem zřejmě je, že kvůli tomu, že se odehrává za totáče, není prolezlý product placementem jako české filmy ze současnosti. (19.11.2018) (menej) (viac)