Zázrak v Miláne

Neskutečně naivní a pitomoučké. Toto se chová jednu chvíli jako geniální pedagog, ale za pár minut už jedná jako neskutečný blbec. První čtvrthodina filmu je zábavná, ale pak přijde přihlouplá didaktická výchova a oslava chudých. Najdeme tu typický pohled levicového kavárenského umělce na dělníky: stačí je naučit, že pět krát pět je dvacet pět, a pak jen sledovat, jak se z těch dětinských dospělých stává vůdčí síla země. Sorry, Vittorio, co se píše v Orwellově 1984 o prolétech? Jenže taková byla doba -a odsoudit Sicu za tento film by znamenalo odsoudit i Wericha s Voskovcem, Vítězslava Nezvala a další a další. Proletariát - opium levicových umělců. (30.04.2009)

Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako v Čarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende → Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« . (04.12.2021)

Být to o něco kratší a nebýt místy tak levicový, snad bych i těch 5* dal. On je to opravdu hodně optimistické, a přitom to zůstává italským neorealismem. Musí to znít divně, je mi to naprosto jasné, ale je to tak. Celkem zajímavá komedie plná různých absurdních nápadů, která stylem připomíná grotesky - a musím uznat, že je povedená. Hlavní hrdina je optimista jak sviňa (strašně se mi líbila scéna, kdy vychází ven ze sirotčince, všude okolo něj je vidět ta bída a chudoba a on si tam vesel poskakuje a pomáhá lidem okolo), kde může tak pomůže a povahou mi poněkud připomínal Wandera, což chápejte jako plus. Byla tam i hromada zajímavých nápadů, třeba to bezdomovecké město, včetně těch ulic nebo ta kouzelná holubice. Akorát z toho, co mi ještě vadilo, byl ten závěr, jelikož mi přišel nedotažený. Ona se tam před koncem lehce naťukne myšlenka, že se z nich díky té holubici stali chamtiví a zapomněli na to, jak si užívali života i z minima. Jenže ta tam není dořečená a konec ji zamlčuje úplně. Nicméně i tak se jedná o dost slušný film, který je i překvapivě optimistický. 4* (22.12.2019)

Pravá nefalšovaná italská ptákovina. Není to do té Itálie sice daleko, ale civilizační rozdíl mezi námi bude vcelku veliký. WTF index je vysoký, ale když se tomu začnete smát, nechá se to vcelku dobře dokoukat. Režisér chtěl zdůraznit známou biblickou citaci: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské....70% (15.01.2016)

ZÁZRAK V MILÁNĚ představuje nejen v kontextu neorealistické spolupráce De Sicy a Zavattiniho, nýbrž i v širších souvislostech celého neorealistického hnutí možná nejobtížněji uchopitelné, leč o to více fascinující filmové dílo. ___ V tomto snímku z roku 1951 na jedné straně sledujeme příběh lidí bez domova v (opět) nezastavěné lokalitě ve vybombardovaném poválečném Miláně, kteří si zde vytvoří chudinskou kolonii – a dostanou se do střetu se ziskuchtivými boháči, co tamtéž plánují podnikat. Na druhé straně je vyprávění o komunitě propojeno příběhem prostého, leč skrz naskrz dobrosrdečného mládence Tota. Totò prochází krutým světem s nezdolným optimismem, vstřícností a ochotou kdykoli se s kýmkoli podělit – a je v beznadějném okamžiku obdařen nadpřirozenou mocí, která ho na rozdíl od jiných není s to zkazit. ___  Dobová italská kritika tento umělecky odvážný koncept odmítla zleva i zprava: Z levicového hlediska byla pohádkovým rámcem a fantastickými motivy oslabena síla žádoucí kritiky kapitalismu, hamižnosti a soukromého vlastnictví. Z pravicového hlediska šlo o příliš přímočarou, ba nespravedlivou karikaturu představitelů elit, systému i kapitalistického snu o osobním úspěchu. Jak ale vůbec mohl podobně hořkosladký, politicko-nepolitický snímek jako ZÁZRAK V MILÁNĚ vzniknout, notabene mezi vpravdě neradostnými, otevřeně angažovanými díly ZLODĚJI KOL a UMBERTO D.? ___  Inu, zvláštní shodou okolností, protože šlo o adaptaci Zavattiniho historicky mnohem méně zakotveného dětského příběhu ještě z třicátých let, napsaného nejdříve jako námět, vydaného jako povídka a nakonec v raných čtyřicátých letech publikovaného jako román Dobrák Totò (Totò il buono). Když se Zavattini a De Sica k Totòvi po válce vrátili s tím, že jej přepracují do filmu, nabyly motivy chudoby a bezdomovectví na palčivé aktuálnosti – a výsledný snímek se stal zvláštní neorealistickou interpretací pohádkového námětu, v níž se kritické pojí s idealistickým, naturalistické s poetickým, přirozené s nadpřirozeným. ___  Zatímco tak ve ZLODĚJÍCH KOL sledujeme hrdiny v krizi členitost světa odhalovat a v UMBERTOVI D svět hrdinu v krizi opouštět, v ZÁZRAKU V MILÁNĚ hrdina před našima očima svět tvoří – a přetváří. Jde stále o neorealismus, leč nikoli růžový, nýbrž magický. [Napsáno pro LFŠ 2023] (07.08.2023)