71 fragmentov chronológie náhody

Dnes, po dvaceti letech jsou televizní zprávy naprosto stejně (ne)zajímavé jako tehdy. Co se ale za nimi skutečně skrývá, to nám televize nepoví, to nám poví až Haneke. A tak se na "aktuální" zprávy dívejme s odstupem dvaceti let, nebo si je nechejme převyprávět Hanekem – ušetříme tak čas a dostane se nám hlubšího pochopení. Hanekeova chronologická koláž skládající se z 71 tyčinek mikáda (viz Artranův **** komentář o dvou větách, které sedí) staví za sebou (pozor žádná juxtapozice) různé paralelní osudy jako mávání motýlích křídel. Nevíme sice, co se vztahuje k čemu, ale jejich souvislost je zřejmá. V dnešní době, kdy se stalo "bezdůvodné" střílení do lidí zvláště oblíbené, už (po Hanekeovi) sotva můžeme říct: "To byl zasejc nějakej trotl (nebo vídeňský teprt)." Nicméně ti, kteří mají kromě pistole ještě nějaký ten křižník a pár vrtulníků, dokáží způsobit mnohem větší masakr. Ale to Haneke ve svém filmu rozhodně nezamlčuje. (16.10.2015)

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)

71 fragmentov chronológie náhody a Siedmy kontinent sú presným opakom toho, prečo som ako dieťa prepadol filmom. Nulová obrazová poetika, gradovanie príbehu či emócie. Žiadne farby ani tóny. Iba mechanické - hoci intelektuálne brilatné - filozofovanie nad hnusom či nevyspitateľnosťou sveta, úmyselne bezcitne poskladané zo statických, niekedy úmorne dlhých záberov. Bezcitne zostrihané úmyselne, pretože Haneke je rebel a nechce diváka manipulovať tým, čo robí filmy príjemne stráviteľnými (strih) či emocionálne pôsobivými (hudba). (02.06.2017)