Funny Games

Jako řada jiných uživatelů jsem zhlédl prvně Funny Games U.S. A také si myslím, že jsou obě verze obsahem téměř totožné. Dvojice magorů mi příjde o něco působivější v rakouské verzi, na druhou stranu, těch promluv do kamery bylo v remaku přecejenom méně. Jinak jsem taky lépe pochopil postavu "hlavy" rodiny, takže se touto cestou omlouvám Timu Rothovi, který hrál divně možná i záměrně. V každém případě, Funny Games hodnotím slabšími 4* (kdo dřív příjde, ten dřív mele; zvlášť když se mele 2x takřka stejně) a rozhodl jsem se novější verzi přiklepnout pouze průměr. (17.05.2011)

Opravdu hnusný film. Dva znudění úchylové terorizují klidné rodiny. V kinematografii nic úplně nového, nové je spíše zakončení, byť od poloviny filmu je vám na beton jasné, jak příběh skončí. Podezírám režiséra (od kterého se mi, narozdíl od řady jiných, líbila velmi Pianistka), že tentokrát chtěl jen šokovat, překročit onu pomyslnou hranici, ukázat: hle, spravedlnost a dobro neexistují! To ví řada lidí i bez tohohle snímku. Bezmocnost diváka je podtržena jeho vtažením do hry, když je oběma sadisty několikrát oslovován. Chápu význam dlouhých záběrů pro celkové vyznění filmu, avšak já si vzpomněl na sovětské filmy, kdě ani dumajut, dumajut, dumajut.... a docela mi to vadilo. Z herců mne zaujala jedna z hlavních hrdinek - S.Lotharová. Její přerod během tyranie byl uvěřitelný, ostatní přicmrndávali a ti dva unuděnci v rukavicích byli těžce amatérští... Psychologický thriller jako studie násilí ve společnosti. Horror ne! Co na tomhle filmu je strašidelného? Napětí přece není strašení... (14.05.2012)

Kam to chcete? Do nohy? Do ruky? Cha! Stejně do schytáte přímo mezi oči. Zapomeňte, že byste si mohli vybrat, že byste vy, sami, svobodně mohli o něčem rozhodnout. Pravidla téhle úchylné hry stanovují v jejím průběhu ti dva sympatičtí mladíci, z nichž si jeden přišel pro vajíčka. Co peče? Boudu na vás. Takovou, ze které se do smrti (a ta přijde brzo, věřte mi) nevzpamatujete. Funny Games, to je seksakramentsky zákeřný živel. Žánrový film, který se ze svého žánru snaží vymanit. Film, který přátelsky pomrkává po divákovi, aby mu pak, v nestřeženém okamžiku, vrazil kudlu do zad. Úvodní minuty, vytržení poklidného rodinného života z jeho kořenů, jsou jedním slovem husté. Už jen ta představa – vyhlídka několika příjemně strávených dní se postupně roztříští jako skleněná tabule po pádu z desátého patra – mi brala zbývající smítka dobré nálady. A její následné vyhrocování do stále větších extrémů (přičemž nejsou třeba žádné záběry na řezání živé tkáně) mě jenom utvrdilo v domněnce, že tenhle film není vhodný pro slunné nedělní odpoledne. S přibývajícími minutami je navíc čím dál víc patrné, jak malý vliv na průběh „her“ má jakože samotný režisér. On by té normální německé rodince možná i dal nějakou šanci. Kdyby jeho ostatky nebyly už dávno uskladněny v kůlně na zahradě. Ti dva sociopati nejsou nikým hlídání, ale čistě v rámci divákova zážitku respektují jisté filmové zákonitosti. Zároveň si z nich však utahují a kdyby nemuseli zachovávat chladnokrevné výrazy, nejspíš se nahlas rozesmějí. Vtip je v tom, že oni nemusejí, oni chtějí, jenom my o tom nevíme. Čím víc budete nad Funny Games přemýšlet (klidně v jejich průběhu, času na to bude dost), tím geniálnější/stupidnější vám budou připadat. Maskuje ta stominutová tortura nějaké poselství? A jsme ochotni jej akceptovat? Jsme ochotni akceptovat, že nejsme ochotni akceptovat? Je to taková dost agresivní filmová revolta. Pod kůži se vám nedostane přímo. Nejdřív ji budete muset dát všanc. Na vlastní riziko. 80% Zajímavé komentáře: Gimp, Artran, Flipnic, cineman, HAL, Martyr (22.07.2009)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Takhle zásadní obrat jsem snad ještě nezažil. Dva mladíci v bílých rukavičkách z plezíru šikanují rodinku, atmosféra je depresivní a při scénách mrazí. Poté, co chlapci rozstřelí mozek, odejdou a začíná odvrácená strana filmu. Nekonečné nehybné záběry, při kterých se nic neděje. Ubíjející. Význam hovorů s publikem jsem nechápal, stejně jako přetáčení děje. Škoda toho. Na ústřední kvarteto se koukalo moc hezky a i námět byl dobrý... 70% (04.09.2012)