Neporaziteľný

,,CO MŮŽU ZTRATIT? JESTLI VYHRAJU NEBO PROHRAJU, STEJNĚ TO MINULOST NEVRÁTÍ.…“ /// Víc než film o zápasech MMA je to drama, na jehož pozadí bude, pak je a pak zase bude turnaj. Ten dlouhej úvod je hodně asijskej, ale postupně se ,,do toho“ dostávám a beru i ten humor. Taky začínám mít dojem, že v tom dramatu vo něco jde. Dvě dramatický linky a v obou má svý místo Hubeňour Fai. Nejdřív přichází na řadu zápas v tý první lince: škoda, necejtím v něm žádný emoce. S Warriorem nesrovnatelný. Ale jak říkám, o zápas tady jde až v druhý řadě, takže když Fai rozjíždí trénink za pomstou svýho žáka (neberte to doslovně, spíš teda bych tam viděl jiný, dramatický pohnutky…), hraje k tomu The Sound of Silence, Fai připomíná Rockyho a já čekám, že teprv teď začne mít ten zápas správnou příchuť. Nechám vás těšit, ale dovoluju si i lehce napovědět – pro tenhle film není MMA to nejdůležitější. Jen mu má pomoct. Mám to mezi 3*- 4*, ale z lidskýho hlediska by ty 3* byly málo. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechápu, že blokovat kop břichem je kravina. 2.) Baví mě, když 50tiletej kokot natrhne prdel mlaďasům (uklidni se, tak jsem to nemyslel…). 3.) Thx za titule ,,LAnGi“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE *** NAPĚTÍ ne (10.01.2014)

The Sound of Silence od Simon & Garfunkel (v hongkongské verzi) finální tréninkovou montáž v "ostré verzi" skutečně doprovází. Emotivní sekvence, při jejímž sledování mi v mysli vytanula kacířská myšlenka, že právě sleduji nejlepší film Dante Lama. Chytlavá kombinace sociálního a sportovního melodramatu s prvky bojových umění, se skvělým Nickem Cheungem, strhujícími a přehledně nasnímanými souboji v kleci, a zároveň pro mě asi nejlepší snímek uvedený na 9. ročníku festivalu Filmasia. 9/10 (01.12.2013)

Po příběhové stránce nejsou Neporazitelní ničím oslnivým, servírují nám něco, co jsme již v různých derivátech viděli, ovšem to není na škodu. Prvky silnějšího dramatu vždy dodávají sportovním filmům šmrnc a není tomu jinak ani v tomto případě. Co však potěší nejvíce, je ztvárnění zápasů a tréninkové sekvence, na které se velmi dobře kouká a to, že k nim hraje krásná Simonova a Garfunkelova píseň The Sound of Silence (i v instrumentální podobě), to už je jen ta pomyslná třešnička na dortu. (11.12.2015)

Kdyby Purgatorio nenapsal již Dante Alighieri, mohla bych ho po zhlédnutí této kombinace klišé a patosu napsat já. Hádejte, milé děti, jak to asi dopadlo? Musím připustit, že když se dva hloupí pánové buší pěstičkami do svých hloupých hlaviček, je to celkem zručně nasnímáno, jejich krev a pot šplíchají tak intenzivně, že jsem měla strach, že mě zasviní. (18.12.2020)

Jakmile je jednou Ťaman v kleci, nevyšroubuje jej odtamtud ani Yan Tlesk-Acch! Třicetikiloví zabijáci v této fantasy ukazují, že jsou schopni v pohodě vyhrát i mezinárodně obsazený turnaj v Mixéru Mentálních Analfabetů, v němž by jim kterékoliv z těch devadesátikilových pokérovaných indoevropských hovad, ze kterých vyzařuje nespoutaná inteligence skoro stejně jako z dobrotivě moudrého obličeje hokejisty Ovečkina, orvalo na zemi všechny bambusové výhonky dříve, než by vůbec stačili zjistit, že nemají čím zaklepat o tatami. Ale to není zdaleka vše. Těch zápasů ligy Mimořádně Mozkově Atrofovaných je ve filmu poskrovnu, zbytek přemrštěné stopáže je kantonská snaha o šikmookého Rock-y-ho V. na pomerančích a se smaženými nudlemi, při kterém místo Tygřích očí vyhrává nějakou čínskou barovou zpěvačkou monstrózně zpotvořený Zvuk ticha, za který určitě nezaplatili tantiemy. Vše zalité tunou toxického patosu ze Žluté řeky, a tak si nakonec náš vychrtlý obstarožní rýžožrout vyboxuje nejen prestiž ve stádě makaků, ale také opatrovnictví nad šikmookou nesympatickou žačkou s prořízlou držkou, jejíž matce z toho fracka hráblo. No, nejedna čínská hospodyňka se u toho dozajista píchne dojetím do prstu při vyšívání pruhů na originál exportní teplákovce Adddidddas. ** (04.06.2014)