T2 Trainspotting

Dvě dekády, nespočitatelné množství prošňupaného matroše, mraky průšvihů, rozbitých ksichtů a nevydařených vztahů i tisíce vět s použitím slůvka fuck. A vzpomínky na lepší časy. Teď se jeden z kvarteta přátel vrací domů do Skotska. Hodlá vyrovnat staré dluhy a možná vzkřísit kamarádství z mládí. Snadné to nebude. Danny Boyle má Oscara, rád se pohybuje v rozličných žánrech a nemusí nikomu nic dokazovat, vydojit z toho jen prachy asi taky nebyl úplně záměr, takže budeme věřit, že to celé vzniklo čistě pro radost. Dá se říct, že se tady hodně sází a spoléhá na nostalgii, což je zrovna v mém případě problém, protože Trainspotting jsem sice viděl, ale jen jednou a dávno, oslovil, ale ne natolik, abych se k němu co pět let s chutí vracel. Výsledek je sice nostalgický, ale i slušně hořký a depresivní, moc myšlenek na lepší příští se nedočkáme. Minulost je fajn, ale bez budoucnosti to nejde. Danny Boyle do toho sází jeden netradiční úhel kamery za druhým, střídá barvy, motivy, snové záběry, jeho dravý hravý styl nepolevuje ani po šedesátce. Čtveřice herců i ti okolo mají charisma na rozdávání, tempo je solidní, hudba ještě lepší. Za mě přijatelná divočina. (31.05.2017)

Trainspotting byl jako naskakování na rychlík, který nikam nejede. T2 je jako čekání na vlak, který už dávno ujel. Že tuhle marnou nostalgii a zacyklenost film tematizuje jako jeden z hlavních prvků zápletky a nových osudů starých postav, pokládám za polehčující okolnost, ne za vykoupení a kvalitu. Je to jako sedět dvě hodiny s vyžilým týpkem, který šťavnatě vykládá o tom, jaká to v devadesátkách byla jízda. Posloucháte, ale na konci jste rádi, že ho (snad) už nikdy neuvidíte. (14.02.2017)

Lust for Life! Život jako spirála, ve které s úsměvem na rtech vzpomínáte na historky z nespoutaného mládí a pokud se nepoučíte z chyb, uděláte je znova. Třeba že nejdřív je tu příležitost a potom přijde zrada.. Audiovizuální rauš, v němž je deziluzní současnost metadonem a po pár tónech Born Slippy se nostalgické propojení stává čistým heroinem. Vyčítat tenhle tvůrčí záměr geniálnímu klipaři Boyleovi je stejně pošetilé, jak vštěpovat Francisi Begbiemu zásady buddhismu.. Apropo, Rentonův monolog „Choose life“ se dá směle přirovnat k tomu Edwarda Nortona ve 25.hodině.. (02.05.2018)

Filmové pokračování po velmi dlouhé pauze, v podobě více než čtvrt století, většinou nevěstí nic dobrého. Parta čtyř starých mládenců, kteří své první kroky v dospělosti propůjčili drogám se ale rozhodně nesnaží napodobovat události prvního dílu a tvoří vlastní nostalgickou strukturu. Celý film se zaměřuje na jeden velmi podstatný prvek, se kterým pracuje téměř v každé minutě a ocení jej primárně fanoušci kultovní jedničky, tím důležitým prvkem jsou vzpomínky. Dialogy, záběry, hudba či celé scény jsou protkány vzpomínkami a odkazy na již zmíněné období před čtvrt stoletím, avšak nostalgická nálada není vytvářena nátlakově či uměle, ale s pomocí úžasné režie Dannyho Boyla se trefuje do těch správných míst, které vyvolají nejeden uspokojivý úsměv či emocionální ránu. Může se zdát, že bude druhý Trainspotting narážet na absenci originality či přemíru jednotvárnosti. Není tomu tak, a to hned ze dvou důvodů, za a) Dannyho Boyle a za b) Anthony Dod Mantle. Práce, jenž se skrývá za přípravou mizanscény, komponováním záběrů či využívání nakloněné roviny a spousty dalších prvků, je naprosto neuvěřitelná. Každý záběr je něčím ozvláštňující, každý vyloženě baví a z každého srší dávka nadšení a letitých zkušeností, což tento snímek velmi výrazně vyzdvihuje. Trainspotting 2 lze zhodnotit jako velmi důstojné pokračování, které je mířeno převážně na fanoušky adaptací Irvina Welshe, přičemž svou svižností a energičností uspokojí i běžného diváka. Pro lepší zážitek doporučuji před projekcí zhlédnout první díl, hlavně v rámci variací záběrů, ovšem není to podstatné, jelikož je snímek velmi komunikativní a nenechá diváka zmateně přemítat o tom, co zrovna viděl. [80%] | Kino (17.02.2017)

Svět se mění, i když my ne.....děkuji ti Danny, normálně jsem brečel. Nemám slov, už jsem to viděl asi 20x. Pro někoho prázdné a nostalgické, mě to chytlo za srdce, vytáhlo z depresí, poslouchám soundtrack pořád, herci naprosto úžasný. Johny Lee Miller je neskutečný řízek a z Begbieho šel strach v každé scéně, Boyle je vizuální machr, který má neskutečný cit pro detail a kompozici obrazu s hudbou. V kině jsem brečel, brečel štěstím. Jeden z nejsilnějších a nejdokonalejších návratů filmové historie. Dokonalý film, který dělá čest svému předchůdci, dělá čest hercům, divákům a dělá čest těmto skvělým postavám. Pro mě film desetiletí. (26.02.2017)